Dětská fantazie je nekonečná a stále produkuje nové a nové podněty k různým hrám. Poslední dobou je skoro nejoblíbenější hra na policajty a zloděje, ve všech možných variantách. Touha představovat zlosyny a strážce zákona je přepadá většinou naprosto nečekaně. Najednou se odkudsi ozve nelidský řev, já se už ani nelekám (podle hesla – plaš se teprve, až poteče krev). Za chvíli se bytem nebo parkem (to v případě honičky v terénu) prohánějí chmatáci, desperáti a vrahové (přestavuje je Kristýnka) následovaní strážníky, šerify a pidlicajty. Celý závod doprovází všemožné pokřiky a hrozby. Klasické „Chyťte ho“ nebo „Stůj nebo střelím !“ nestojí ani za zmínku.
Často se ale ozve nějaká originalita. Jedna z posledních verzí byla o uloupení takových těch barevných papírků s obrázky a číslíčky, kterých když máme v portmonce dostatek, jsme spokojení. Bytem cválala maskovaná Kristýna a hlasitě vyhrožovala:
„Pozor, pozor, jsem strašný lupič a chystám se vykrást bankovku !“
Chudák, až jí někdo prozradí, že i když jsou ta platidla kryta zlatem (je to přece jen pevnější podklad než poctivá socialistická práce), tak z těch platících papírků toho moc neukradne …
Někdy ale taková hra nekončí dobře. Protože na koních se po sídlišti prohánět nemůžou, bicykly jim musí stačit. A jak se tak honily a honily, tak – jak známo, nehoda není náhoda – zlobilka kolečko se nějak zvrtlo a porušovatel zákona vzlétl přes řidítka do vzduchu. Na zem na … ústa už dopadla naše Kristýnka. Ihned se pochopitelně sídlištěm rozléhalo kvílení, ze kterého okolní čumilové museli vyvodit aspoň nějakou zlomeninu. Naštěstí z toho byl jen rozsáhlý silniční lišej na loktech. A tak se Piňda od té doby velice brání tomu, aby se jí zranění dezinfikovala „kyselníkem“.

0 Komentářů