Hlava naší rodinky si už nějakou dobu krátí volné chvíle genealogickým prozkoumáváním svých předků. Nebojte se, to neznamená že by čučel do patřičně zvětšujících přístrojů a vědecky bádal v genech svého obličeje nebo … třeba něčeho jiné. On jen s pečlivostí hodnou slavných detektivů pátrá po tom, kdo byl jeho praprastrýc z maminčiny strany a kolik dětí měla prapraprapředkyně z druhého kolena. Zjistil třeba, že vesnička Skorkov poblíž Humpolce dala jméno celé jedné větvi rodinného stromu a že dokonce jeden z prapředků přes maminku byl vlastníkem tkalcovské továrny. Docela dobře se rodokmenová haluz končící maminkou doplňuje s linií tatínkovou, jeho předci byli zase krejčíci a švadlenky.
Díky svému bádání se často přehrabuje v různých křestních listech, vysvědčeních („vystrčeních za dveře“, leckdy třeba zjistí, že dítko za ten papír neobdrželo tu slibovanou dobrou večeři, ale aspoň přísné pokárání nebo spíš pěkných pár „záhlavců“) a zažloutlých podobiznách. Jelikož pochopitelně nemá tušení, kdo že je to ten pán v druhé řadě třetí zprava, musí žádat někoho – většinou maminku – o odpověď, který ctěný člen rodinného klanu se to nechal zvěčnit pro další generace.
„ Mami, a kdo je tuhleta paní ?“ položil Honza zvídavou otázku své rodné matce.
Dotazovaná chvíli pátravě hleděla na jakousi osobu na fotce, po chvíli se dokonce musela chopit lupy (Sherlock Holmes, náš vzor) a usilovně přemýšlela.
„ To bude asi teta …“ následovalo jméno, které si pochopitelně nepamatuju, „bydlela někde … „ nejspíš v nějaké vesnici s prapodivným jménem, já si pamatuju „kvichty“, s názvy a jmény je to horší. „Ona byla hrozně hluchá,“ doplnila babička výstižnou charakterovou vlastnost.
„ Co že ta teta byla ?“ hned se zajímala naše starší ratolístka, která s nadšením přihlížela štrachání ve starých fotkách.
Honza obrátil oči v sloup. „Byla hluchá !!“ sdělil dceři s náležitou úrovní hlasitosti a pod svůj rumcajsovský porost na tváři si zamumlal něco o tom, že to asi bude dědičné.
Babička ještě přispěchala s další informací o vyobrazené příbuzné: „Pamatuju si, že měla takovýho velkýho kocoura,“ doplnila a koukala, jak Klárce zvědavostí jen hoří tváře.
„A babi, ten kocour byl taky hluchej ?“

Říká se, že psí mazlíčci a jejich páni si bývají nápadně podobní. Ale že by to bylo stejné i u chlupatých mňoukajících stvoření ?? Kdo ví ...

0 Komentářů