.... téměř nedílnou součástí těch událostí je jeho osobitý styl, kterým své zážitky podává. To Vám bohužel na těchto stránkách nemůžu zprostředkovat. Tak aspoň jedna úžasná příhodička.
Kolega bydlí v krásné středočeské vesničce. Náměstíčku vévodí kostel s pořádnou věží, na které nemůžou pochopitelně chybět velké hodiny. K místní pamětihodnosti určitě patří i na stejném náměstí sídlící hospůdka, cíl především milovníků rezavého moku, kteří se tam schází na jedno orosené nebo i na jedenáct. Kolega si to vykračuje kolem kostelíka směrem k domovu, když tu se z nálevny vypotácel dlouhán, který pokořil nejméně těch jedenáct žejdlíků, jestli ne víc. Dovrávoral až před kostel a když viděl kolemjdoucího, nejspíš pocítil potřebu si popovídat. Opileckým akcentem se ptá:
"Pane, nevíte náhodou (škyt), kolik je kostel ?"
Kolega nechápavě zamžikal očima: "Jak prosím ... ?"
"Teda ... nevíte kolik je hodin ? Já totiž nenosím (hyk) hodinky a mohl bych se podívat na kostelní hodiny, ale jednak (škyt) je to hrozně daleko ..." blábolil se svatostánkem za zády, "a hlavně to tu děsně fouká," zdůvodňoval. Vtom se přihnal nejspíš pořádný poryv té imaginární foukanice, protože kořala mocně zavrávoral. Naštěstí se chytil zábradlí. Když konečně našel zbytky své rovnováhy, udiveně prohlásil (předem se omlouvám za vulgární slovo):
"Ty vole, to je ale vichřice !!"
Mrknutím na kostelní věž kolega zjistil údaj o čase a povídá:
"Bude půl šestý," informoval mladíka. Ten se zamyslel plnou silou své ožralosti a pak konstatoval:
"Tak to je dobrý, to ještě (škyt) stihnu. My mi jdeme s přítelkyní ve 4 hodiny kupovat botičky."

Lehko si domyslíme, že slečna neskákala radostí, když zjistila stav, do kterého se její přítel upravil a nákup botiček se taky nespíš nekonal.

0 Komentářů