Kde že jsme to přestali ? Aha, nepěkné karamboly.
Ale ještě předtím nás čekal sice jediný, ale zato pořádný kopec. Malým a postupně i velkým cyklistům začaly docházet síly. Zatímco velcí zatnuli zuby a šlapali, omladina začala sborově fňukat, lehat si na své stroje a vůbec dávat najevo, ať nepočítáme s tím, že budou ještě pokračovat ve šlapání do pedálů. Postupně jim došlo, že sebevětší nářek nepomůže a pokud nechtějí spát v pangejtu čili příkopu, budou muset ještě nasednout a párkrát nebo víckrát otočit pedály. Nejdéle vydržela kvílet Julie. Kristýně se její sténání brzo přestalo líbit a tak jí umlčela poznámkou: "Nefňukej, stejně Ti to nikdo nevěří !" A bylo po protestech.
Protože většina z nás měla celkem moderní cyklovehikly s přehazovačkou, do kopců se to dalo zvládat. Taková Kristýna to měla horší, ale protože má silné nohy a velkou tvrdohlavost, jelo se jí celkem dobře. Nejslabším článkem pelotonu byla Klárka, tedy spíš její dopravní prostředek. Kdo si pamatuje z dob hlubokého totáče tehdy velký hit skládací kolo, tak přesně na něm se naše větší slečna trápila. Zdatným cyklistům jí bylo líto a tak jí hojně pomáhali. Jednou taky vyšla řada na Blanku. Těžko říct, jak se to všechno semlelo ... jela jsem za nimi a už jsem viděla jen hromadu dvou kol, navrchu moje milá sestra a zespodu koukaly dlouhé Klárčiny nohy. Mateřská představivost mi hned ukazovala různé katastrofické následky počínaje zlomenou končetinou a konče rozbitou hlavou a kdo ví čím ještě. Klárčin andělíček strážníček nad ní naštěstí dobře drží svou ochrannou ruku a tak celá havárie skončila jen rozbitým kolenem a kategorickým prohlášením majitelky kolene, že na to zpropadené kolo už v životě nesedne. Když ale zjistila, že do cíle to není zase tak blízko, vzala svůj bicykl na milost. Nakonec jsme si všichni tááákhle oddechli, že jsme tu cyklotůru zvládli ve zdraví.
V neděli se nedělá a tak jsme si mysleli, že se už nic podstatného nebude dít. Jak šeredně jsme se mýlili !!
Nejdřív jsme trochu zmatkovali, jestli pojedem vláčkem nebo nepojedem, jestli ten naše vyhlídnutá parní mašinka přisupí nebo jestli máme smůlu. Nakonec jsme přece jen našli nějakého železného oře, který premával i v neděli. Mládež začala jásat, my větší jsme zaveleli bleskový přesun bagáže a bicyklů do a na auta a hurá, jelo se ! Naši plechoví miláčci měli skoro výfuky až na afsaltu, jak museli spěchat. Konečně jsme zastavili před malebným venkovským nádražím v obci Kunžak. Ani jsme nestačili vydechnout a už nám někdo ťuká na okýnko. Nebyl to žádný švarný mládenec, ale jen horda fotografů a že prý ať koukáme přeparkovat někam dál, že jim sem přijede nablejskaná parní mašina a naše kraxny na 4 kolech by jim kazily umělecké snímečky. Proč jim nevyhovět, že ? Část naší výpravy (děti pod vedením babičky a Pavla Klimešů) jsme úspěšně posadili do vláčku motoráčku, i zamávat jsme jim stihli. Pak jsme si s úlevou vydechli, jako že stresů a podobných radovánek by pro ten den už mohlo být dost. Jenže ... jen co motorák odfičel, sesypala se na zbytek naší skupinky ta foto - lokomoto banda. Spustili na nás bandurskou, že jsme jim s těmi smradlavými plechovkami zkazili celou radost a nadšení a hlavně umělecké záběry, že museli zacálovat tučné peníze, aby nádražáci byli ochotní zatopit pod kotlem v parní lokomotivě a předvést ji v plné kráse ... no lamentování nebralo konce. Sice jsme argumentovali, že jsme přece na veřejném nádraží, takže jaképak copak, ale jako by nás vůbec neposlouchali. Děda se pak dokonce nechal slyšet, že mně dost velký strach, aby nás neumlátili některým stativem. Našteští po dostatečném vyfocení a nafilmování všech podrobností a titerností, co jich jen taková mašina má, všichni naskákali do vagonů, mašinka zapískala a zmizela za zatáčkou.
Naše osiřelé trio se vydalo k autům, abysme pokračovali za zbytkem výpravy. Ale asi jsme opravdu neměli dobrý den ...
Teď malá testík - co potřebujete, když se chcete dostat do auta (a šroubovák to není
) ? Jasně, klíče, to ví i malé dítě. A co máte, když ty klíče nemáte ? Smůlu ... Tak takový pech sednul zrovna na Bláňu. Pročesali jsme celé nádraží a přilehlé okolí určitě líp než lecjaká kriminálka, když hledá stopy zločinu. I skupinka trempíků, kteří šli náhodou okolo, nám vydatně pomohla, leč zbytečně. Klíče nejspíš odcestovali parní mašinkou a ta fotobanda si mohla mnout ruce, jak se nám krásně pomstili.
Jenže teď babo raď, co s naloženým Klimešovic vozidlem. Nakonec jsme kola uložili u jednoho moc hodného pána v garáži a uháněli jsme pro děti s doprovodem. Ještě nás čekal rébus, jak se všichni poskládáme do dvou aut. Naštěstí jsme měli s sebou tři chytré muže (děda, Pavel a především Vincek), kteří to hravě vyřešili. Nasáčkovali jsme se všichni dovnitř, kupodivu nikdo se nemusel natřásat v kufru a ani vlát na střeše. Všichni už jsme se těšili na klid domova a zasloužený odpočinek. Klimešovic partu jsme vyložili doma a štandopéde rovnou cestou do Petrovic.
Bertík nás cestou z Let ještě pěkně postrašil. Najednou začal vřeštět, blikat a na displej vyplivnul varovné hlášení "Poklesl tlak oleje, okamžitě vypněte motor". Což o to, vypnout motor by určitě nebyl problém, ale když se nacházíte uprostřed Barrandovského mostu, tak to jde trochu špatně. Jak praví klasik, selže-li vše ostatní, přečtěte si návod. Příručka nás uklidnila, že se nám vozítko nerozsype pod zadkem hned, že můžeme ještě dojet do nejbližšího servisu. Vzhledem k tomu, že jsem nepředpokládala, že by Bertíkův počítač poznal, jestli jede do servisu nebo domů, namířila jsem si to nejkratší cestou k našemu paneláčku.
A co říci závěrem ? Byl to utěšený poetický výlet, rádi si ho určitě brzo zopakujeme. Ale probůh, jen těch ozvláštnění by mohlo být co nejméně
