Prarodiče Julákovi, tedy babička a děda Vino se loni na podzim definitivně rozhodli, že bydlení na Vinohradech se sice hezké, ale ty podmínky ... vlastník domu udržuje asi nějakou slečnu, protože jak jinak vysvětlit, že nemá moc čas na udržování své nemovitosti ve stavu aspoň trochu obyvatelném; byteček je pravda památeční (bydleli v něm ještě vážení rodičové babičky Vino), ale i kdyby se postavili na své šednoucí vlasové porosty a odstrkovali ušima, to obydlí jim nikdy nebude říkat pane. A strkat do zvelebování něčeho takového své těžce vydělané finance už je taky přestalo bavit. Takže začali hledat a pátrat po něčem podobně velikém, pokud možno ještě útulnějším, ale aby nemuseli zaplatit obnos odpovídající třeba vile na Havaji. Výsledkem nemohla být ani novostavba třeba na Harfě a už vůbec ne mezonetový byt na Černém mostě, ale staré dobré totáčové sídlo na bydlišti, tedy králíkárna na sídlišti.
Jak praví stará moudrost, rodiče (a zvláště tchýni ;-) je dobré mít tak blízko, aby bylo možné jim bez větších problémů čas od času (tedy aspoň třikrát týdně) hodin na krk své milované ratolesti, ale zároveň tak daleko, aby kontrolní inspekce na čistotu oken a večerku vašich ratolestí nebyly častější než návštěva pošťáka. Požadavek, že jejich nové hnízdo má být někde na Praze 10 (tedy ne moc daleko od nás) byl trochu překvapením, ale jak známo, desátý pražský obvod je dost veliký. Když se jeden z vyhledaných bytečků vynacházel ve vzdálenosti necelý kilometr od toho našeho, byli jsme přece jen trochu (ale jenom malinko;-) znepokojeni. Ovšem další 3 vlastnosti nabízené nemovitosti ukázaly, že lepší konstalaci už nikde nenajdou.
Na domě, pod jehož střechou se ta komůrka (o třech místnostech) nacházela, se červenalo téměř pohádkové číslo 336. Pravda, 333 by bylo lepší, ale žádné stříbrné stříkačky nebyly nalezeny a hejna stříbrných křepelek taky kolem nepoletovala, takže panímámě z Vino to stačilo. Když babička zjistila, že obydlí se vyskytuje v patře číslo 8, prohlásila, že to je její šťastné číslo a byla ještě spokojenější. Poslední, ale nejdůležitější věc, po které to už nemohlo být jasnější, je čekala až na dveřích. V bytě původně bydleli ... Klimešovi ! Pán se dušoval, že s tou famílií, která je hojně rozesetá po celých Čechách, Moravě a kdo ví kde ještě, nemá určitě nic společného. Ale jak známo, všichni, kdo nosí jméno Klimeš nebo Klimešová, jsou nějak příbuzní a nikdo už jim to neopáře. Takže exkurze skončila konstatováním "Tak jsme doma, táto" a bylo vymalováno. Co na tom, že to pak ještě potřebovalo asi 3 měsíce rámusení, bouchání, prášení a láteření sousedů.
Určitě to ale stálo za to. Na balkóně je babiččina vysněná zimní zahrada (latifundie na toušické chalupě jí zdá se nestačí), kam naše vášnivá zahradnice stále přidává nové a nové zelené obyvatele, kteří rostou a kvetou jako o závod. Děda jí v pěstování vydatně pomáhá. Kytičkách chodí za dlouhých zimních večerů předčítat z děl klasické literatury a aby se přece jen tak moc neroztahovaly svými všetečnými výhonky, tak jim k tomu pod listy fouká trochu dehtu a jiných zdravých sloučenin, že aby si to zdraví nekazil jenom sám.
Z místnosti, kterou nešlo nazvat jinak než knihovna (malovat se tam ani nemuselo, protože zeď je úplně ztracená pod policemi a přihrádkami s literárními díly, za jejichž množství by se nemusela stydět ani leckterá obvodní knihovna), je další zastávka prohlídkového okruhu. Když se obloha neukrývá pod četným počtem mráčků a viditelnost je více než slušná, tak ten výhled strčí do kapsy i návštěvnickou terasu Žižkovské věže. Pán domu vám neopomene ukázat, že vlevo je komín malešické spalovny, ale za ním se vypíná naše národní hora Říp a vpravo si určitě povšimnete zasněžených vrcholků krkonošských.
Chloubou paní domu je kromě zahrady taky spižírna mimo jiné s četnými produkty ze známé továrny Fruta Toušice, ale tam jen nakouknete. Místnůstka pojme jednoho dospělého člověka, počet dva a více platí jen pro malé mlsaly, kteří tam teď chodí hlavně na cukroví a i ti, když by sežrali všechno, co by bylo v dosahu jejich všetečných prstíků (kam by nedosáhli ti menší, tam by pohodlně vylezla Klára), museli by být ven dobýváni po jednom za doprovodu skučení, pláče a dospěláckých rad o táhnutí vlevo nebo vzhůru. Poznámka o táhnutí k čertu, nebo dojde k přetržení jedince, by v této situaci byla marná, protože k řádnému potrestání provinilců by stejně došlo, lhostejno jestli trhnutím nebo nařezáním.

Malý dodatek na závěr.
Když jsem nedávno navštívila julákovskou tvrz za prostým účelem vyzvednutí potomka předstírajícího tak strašnou chorobu, že přítomnost ve škole je naprosto vyloučena, dole u výtahu jsem potkala svou bývalou spolužačku z proslulého vzdělávacího ústavu naproti pivovaru u Fleků (tato bohulibá instituce stále ještě stojí v pražské Křemencově ulici, i když se tam vyučuje chemie). I méně chápavým musí být tedy nad slunce jasnější, že se děda a babi Vino nemohli přestěhovat na lepší adresu.

0 Komentářů