Předně musím moc poděkovat všem, kteří na Kristýnku myslela a drželi jí palečky. Díky tomu všechno proběhlo v pořádku.
I když naše mladší ratolest vehementně tvrdí, že už přece není žádné dítě, přece jen bych bývala uvítala, kdyby jí páni doktoři přidělili postel v dětském pavilónu, když už ho s takovou slávou vybudovali. No nebylo nám dopřáno. Malá pacientka byla naštěstí na pokoji jen pro dvě osoby, takže relativně komfort. Její "spoluležnice" pravda proti Kristýně měla už nějaká léta navíc, ale bylo jí jen o 2 roky míň než mně, takže taky mladice :-)).
Hned si padly do noty, když paní vytasila mobil s fotkou svého domácího mazlíčka v podobě morčete a připojila informaci, že má taky osmáky. Protože jsme usoudili, že Piňda je už velká holka, takže s ní nemusí maminka spát ve špitále. Můj odchod se sice neobešel bez trochy slziček, ale už po cestě mi dorazila smska, že si s kolegyní pustily "telku" a že už teda nepláče.
Druhý den ráno mně dcera hned "sprdla" na tři doby, proč jsem vyhrožovala, že je budou budit kolem 6.hodiny ranní a s teploměrem, když sestřička přišla až v 7 a tělesná teplota pacientek jí vůbec nezajímala. Dopoledne jsme jen čekaly, až si přijedou pro svou ten den 4. osobou v operačním pořadí. K mému překvapení se Kiki vůbec nebála, dělala šaškárny jakoby nic a nervozita se tak usídlila jen u mně. Během čekání jsme přišly na zajímavou věc: když se ustrojím do místního nemocničního lajntuchu (našteští to nebyl známý andělíček), tak můžu pacientku doprovodit skoro až na místo činu. Jen jsme měla trochu obavy, aby mně taky nechtěli kuchat.
Naštěstí k tomu nedošlo a tak za jezdící dveře s nápisem Nevstupovat dovezli jen Kristýnu. Od rána operovali samé děti, které se asi chuděrky dost báli, a tak když jim zřízenec přivezl usměvavou a vtipkující slečnu, po krátké chvíli jí udělili pomyslnou medaili za vysmátost. I když si Kristýna po dohodě s paní uspávací doktorkou původně vybrala, že jí jen píchnou jehlu do ruky a hned bude chrnět, na sále si to rozmyslela a že si chce dýchnout toho veselého plynu, aby jí pak ta injekce byla už úplně fuk. Celá procedura netrvala nijak dlouho, za necelou půlhodinku mi vrátili spícího potomka ozdobeného mocně zalepeným pravým obočím.
Když jsme se vrátily na pokoj, tak to bylo nějakou dobu trochu drama. Žaludku se uspávadlo nejspíš vůbec nelíbilo a tak nás několikrát poctil návštěvou svého i tak vyhladovělého obsahu. Na nehody tohoto typu už jsou v nemocnicích lépe vybaveni než to bylo v době, kdy se moje maličkost musela podrobit vyndání nevidomého, totiž slepého střeva. A tak známá plastová mistička ve tvaru fazole byla nahrazena elegantním plastovým sáčkem, se kterým jsme si hravě poradily. V ponarkózovém rauši se Kristýnka v jednu chvíli na posteli prudce posadila a na otázku, co to provádí, rozhodně prohlásila, že už nechce být v nemocnici a že jde domů. Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem jí vysvětlila, že na odchod domů si ještě bude muset počkat. Do podvečera se všechno zase srovnalo, Piňda začala prohlašovat, že má hlad a k večeři si pochutnala na dukátových buchtičkách.
Když odpoledne dorazila návštěva v podobě taťky, Kristýna hned hlásila:
"Podívej, já mám zalepené jedno oko a paní má zalepený to druhý. Tak to vypadá, jako bysme se popraly, chachá."
Druhý večer už jsem nechtěla opouštět plačící dítko a tak jsem si zařídila, že budu dobrovolně spát v nemocnici. Naštěstí ale zadarmo, takže jsem tak nějak přežila postel, která při každém pohybu skřípala jak špatně namazaná vrata a i hodiny, jejichž vteřinová ručička rušila noční ticho svým dost hlasitým "CVAK CVAK", až jsem jí musela zatnout tipec vyndáním baterky.
V pátek sám pan primář usoudil, že s malou pacientkou už nic lepšího neudělají, a tak nás brzo vyšupajdili. Budou jí ale chtít ještě jednou vidět a to za účelem vyndání nitek z úhledně zašité jizvy. Kristýna sice navrhovala, že jí to můžu vyndat já a panu doktorovi pak řekneme, že jí to vykousal osmák. Obávám se ale, že za vysvětlení "On měl na bříšku taky stehy, které si vykousal a chtěl mi jen pomoct" bychom nebyli chváleni.

PS.: Cestou domů jsme ještě musely doplnit zásoby proviantu. Kristýna mi v krámu položila dost nečekanou otázku:
"Mami, koupíš mi za odměnu fajfky ?"
Už jsem si začínala myslet, že jí narkóza asi nějak poškodila něco v hlavě, proč by se jinak domáhala takových věcí a hned v počtu víc než jeden kus. Chystala jsem se jí zatrhnout provozování kuřácké vášně v tak mladém věku, když jsem obdržela doplňující informaci, že fajfky jsou nějaké nové úžasné žvýkačky. Když jsem si oddechla, že děti nebudou potají pokuřovat z dýmek, došlo mi, proč se ta sladká guma tak jmenuje. Na krabičce se roztahuje velké číslo 5, což se v angličtině čte "fajf" a název je na světě.

0 Komentářů