Každý z nás někdy potřeboval nutně splnit více či méně důležitý úkol, hlavně v určitém termínu, který se potvora blížil mílovými kroky. To už je bohužel vlastnost uzávěrek a podobných nesmyslů, které všichni nesnášíme. Takový všemi oblíbený den "sv.Berouse", kdy je naděje, že za svou dobře vykonanou práci dostaneme nějakou lepší odměnu než šéfův zářivý úsměv, tak tenhle termín se jako naschvál vždycky děsně loudá. Prostě den, kdy by se tu mělo objevit další povídání, byl najednou tu a vhodné téma nikde. Co já sem jenom dám, strašilo mi v hlavě. Mám sice pár rozepsaných článečků, ale ty ještě patřičně neuzrály. A ejhle, okolnosti mi přihrály takový krásný námět, který se úžasně píše, ale o moc hůř prožívá. Posuďte sami.
Nejdřív malá předehra.
Na dnešní krásné odpoledne jsme měli naplánovanou návštěvu veleslavínské babičky, která po celé tři týdny motala hlavy lázeňským švihákům v Jáchymově, tak jsme se chtěli na vlastní oko přesvědčit, že vrátila celá a krásně odpočinutá. Nalodili jsme se do Bertíka a vyrazili. Otevřeli jsme si okýnka a kochali se. Pravda, každý obdivoval něco trochu jiného, my holky třeba pejsky, taťka spíš slečny, která začaly hojně odkládat své přebytečné svršky. Drandíme kolem Vyšehradu a Vltavy a Honzu to hned inspirovalo k hudebním výkonům. Autem se začalo rozléhat ústřední téma z krásné Smetanovy skladby Vltava, ovšem v takové úpravě, ze které by pan skladatel asi nebyl moc nadšený. Nejdřív se to tralalala dalo celkem poslouchat, pak to ale "umělec" začal prokládat zuřivým šmrdláním prstu přes rty, takže vydávaný zvuk nebyl nepodobný balalajce. To "nejlepší" přišlo nakonec. Krákorání beze slov asi nestačilo, takže líbivá melodie bylo doplněna známým dětským textem o kočce a psovi, kde jeden leze dírou a druhý oknem. Dále to jak známo pokračuje nadějí, že když nebudou z nebe padat trakaře, nebudem mokří a dojdeme domů suchou nohou. Holky se nejdřív děsně chechtaly a protože jsou pro každou špatnost, netrvalo dlouho a přidaly se. Horší bylo, že všichni zpívali s nadšením, nahlas a u otevřeného okna. A nebylo čím je umlčet. Za zvuků przněné symfonické básně jsme dorazili na Palackého náměstí. Vtom naskočila červená. Bohužel hned vedle nás byla tramvajová zastávka plná lidí. Obzvláště jednoho čekajícího pána zasáhla zvuková vlna za našeho auta plnou silou. Kdyby neměl brejle, nejspíš by mu oči vypadly až na chodník. V tu chvíli si hlavní mužský pěvec trochu upravil text, a tak místo "nebude-li pršet, nezmoknem" zaznělo "nebude-li pršet, nezcvoknem." Podle výrazu pána bylo témeř jasné, že byl skálopevně přesvědčen, že proces "sejití z rozuma" už dávno nastal. Když konečně naskočila zelená, tááááákhle jsem si oddechla. Kdybych ale věděla, co mně ještě čeká a nemine, schovala bych si trochu toho oddechnutí na potom.
Cestou k babičce jsme ještě potřebovali udělat malou zastávku (účel zastavení je pro další příběh nepodstatný). Před pokračováním v cestě Honza ještě obcházel auto a pozorně si ho prohlížel. Výsledek nás moc nepotěšil. V jedné Bertíkově zadní pneumatice vězel pevně zaražený ocelový šroub (mohl být tak pěticentimetrový) i s podložkou a kolem něho pomalu unikala plynná náplň. Představa výměny poškozené gumy za náhradní se hlavnímu řidiči moc nelíbila. Doploužili jsme se k nejbližší pumpě, taťka prohlásil "Hned přijdu" a zmizel uvnitř. Snad to nebude chtít lepit žvýkačkou, blesklo mi hlavou. Vrátil se za chvíli s velkou černou plechovkou a se slovy "Naštuduj, jak se to používá". Byla to nějaká pěna ve spreji, kterou když prý nastříkáme ventilkem dovnitř pneumatiky, tak milá pěna ucpe tu ošklivou díru tak dokonale, že bez problémů dojedem do nejbližší kolečkárny. Vystříkali jsme dovnitř tedy celý obsah a světe div se, vzduch už neunikal. Honza to ještě na návštěvě u babi vylíčil jednomu chytřejšímu pánovi, tedy dědovi a oba usoudili, že takhle už domů dojedem. Našeho šikovného zvukaře čekala večer ještě práce, takže nám zamával a odjechal sockou do města.
Pravda, pánové sice konstatovali, že domů dorazíme bez problémů, ale milá pneu a nechtěný ocelový vetřelec byli jiného názoru. Celou cestu se asi pěkně hádali a výsledek konfliktu se brzo dostavil. Kousek za Barrandovským mostem už toho guma měla dost a tak šroub udělal "pjonk" a byl pryč. V "gumovém obutí" tak zela pěkná díra, kterou pochopitelně rázem unikl všechen vzduch ven. Šnečím tempem jsme se došouraly (jediný chlap naší výpravy byl Bertík a ten nám moc nepomáhal) k nejbližší pumpě. Večer na krku, takže jsme mudrovaly, co dál. Klára byla vyslána dovnitř v naději, že tam bude nějaký chlap, který nám snad pomůže. Obsluha čerpací stanice však byla ženského rodu a blonďatá, takže se jen nabídla, že zavolá asistenční službu. Bylo mi jasné, že k problému s píchlou gumou nebudou nijak závratně spěchat, navíc když auto ještě řídí ženská. Nezbyla jiná možnost, než si pomoct vlastními silami. Za chvíli už jedna strana našeho plechového miláčka visela ve vzduchu (pochopitelně za pomoci heveru, co jste mysleli ;-) ). Začalo to tedy celkem slibně, problém přišel hned potom a hned pětinásobný. Šrouby. Byly utažené mašinkou z kolečkárny, takže pěkně trucovaly a nehnuly se ani o kousek. Musela jsem odchytit nějakého pána tvorstva, který se nejdřív trochu zdráhal (bodejť ne, když ho za tmy najednou osloví nějaká divná paní, umazaná od kolomazi a říká pojdťe se mnou támhle někam k mému autu). Když jsem ho ujistila, že nepůjde o žádnou mládeži nepřístupnou činnost, nýbrž o šrouby, ochotně nám pomohl. Za použití hrubého násilí vzdorující šrouby povolil, pak ale odkráčel nacpat si břicho k Mekáčovi, takže jsme na to zůstaly samotné. My se ale neleknem, s problémem se poperem. Brzo tak byla splasklá guma dole a na její místo nastoupila pěkně napumpovaná kolegyně. Děti sice nesvítily, ale ochotně pomáhaly, podávaly šrouby, utahovaly, takže celá výměna byla brzo hotová. Že jsme pilně pracovaly, to pak poznal každý. Všechny jsme měly pěkně černé ruce, u Kristýny to navíc vypadalo, že urputně pracovala snad i obličejem.
Celou cestu až do cíle jsme se pak doufaly, že ty paličaté kolo-šrouby jsou pořádně utažené a v duchu jsme se modlily, aby se taky nepohádaly s "pnojtematikou" a nezmizely ve škarpě.

0 Komentářů