Bylo nebylo ... tedy určitě bylo jedno krásné autíčko. Jeho majitelé si ho pěkně hleděli, dělali všechno, co mu na reflektorech viděli, no prostě mělo se bezvadně. Všichni už asi uhodli, že se jedná o našeho plechového miláčka Bertíka.
I když nás náš stříbrný člen rodiny vozil všude a v podstatě bez řečí, pořád jsme ho měli jen adoptovaného a ještě jsme na něj museli platit jak mourovatý kočičák. Konečně ale nastal ten dlouho očekávaný den, kdy po čtyřech letech útrap, odříkání a utrhování si od hu ... pusy skončilo cpaní našich prašulek do chřtánu někomu jinému, kdo si říká "alda" a ještě nějak dál, jako "uotomotive" či co. Od toho "aldy" jsme netrpělivě čekali na papír, že penízky od nás už nepotřebuje a vozítko že je naše. Ve finále jsem si tu veledůležitou listinu ale musela udělat sama. Jak že je to možné ?
Nebojte, nebyla jsem finanční krizí donucena dát se na dráhu padělatele. Jen ten "alda", o kterém se tu mluví, je můj chlebodárce a když nepředstírám pracovní zápal a opravdu vytvářím něco užitečného, tak hlavně dělám lidem radost tím, že jim píšu - už jste se naplatili dost a dost a dříve náš bezvýznamný automobil je teď váš čtyřkolový vážený člen rodiny.
Když už to tedy bylo černé na bílém a náš Bertík byl opravdu náš, museli jsme mu a hlavně sobě pořídit něco jako šle a pásek dohromady. Znáte to, nehoda není náhoda, po našich silnicích jezdí spousta různých nazdárků. Našinec se ani nenaděje a kupříkladu náhodou zjistí, že autokufr mu navštívil čumák jiného plechového vehiklu. Ke vší té smůle ten vehikl nakonec řídí třeba nějaký balík z Horní Dolní, který navíc trpí utkvělou představou, že v naší stověžaté matičce se přece jezdí na červenou (znám jednoho takového, který přesně tuhle kolizi bohužel zažil). Každý nešťastník pak moc rád uvítá, jaký byl chytrý a že napravení pomačkaných plechů nebude platit z vlastní kapsy. Pořídit takové "autokšandy", to věru není jednoduchá procedura. Musí se vyplnit spousta papírů, pojišťováci chtějí znát hromadu nesmyslů, pomalu aby se počítalo, kolik má autíčko v sobě šroubečků, matiček či všelijakých jiných hejblátek a že nemá o volant, případně jiné kolečko navíc.
Moje milá pojišťovací kolegyňka vypsala, opsala a zapsala všechny nutné i trochu zbytečné údaje a taky pečlivě Bertíka vyfotila jak do registru zločinců. Jako každý tuzemský dvounožec má svoje čísílko, které nemá nikdo jiný v české kotlině (tedy aspoň by to tak mělo být :-)), tak každé silniční vozítko má svoje VIN, totiž Velmi Inteligentní Numírko, které je jenom jeho a ničí jiné. Tenhle dlouhý řádek plný písmenek a čísel má většina autíček schované pod kapotou pěkně v plechu. Ať jsme ale motor prohlížely jak chtěly, číslo nikde. Pojišťovanda aspoň pořídila pěknou fotečku části předního skla, pod kterým byl pěkně vidět požadovaný kód a doufaly jsme, že to bude stačit. No nestačilo ...
Když jsme znova prohlédly všechna možná i nemožná místa, kde by se ta písmenko-čísla mohla ukrývat, musely jsme chtě nechtě požádat o pomoc zástupce silnější poloviny tvorstva. Kdo jiný může o těch čtyřkolových přibližovadlech vědět víc než kolegové z bazaru, napadlo nás. A tak jsme se vypravily na kopeček plný koleček ... tedy autíček. Na kopečku nestojí žádná věznice (nejsme přece v Africe), ale jen pěkná zateplená troj-budka a v ní několik chytrých pánů. Hned první šikovný a milý bazarník trpělivě vyslechl náš problém, hned si pomyslel, jak to může dopadnout, když dvě ženský hledají něco na autě a hned se hrnul k Bertíkovi s jistotou, že to vyřeší. Jak jinak než hned. Ke svému překvapení to nebylo ani hned ani potom. Zíral do otevřeného motoru a ať koukal jak koukal, VIN nevykoukal. Vytáhl mobil a začal shánět nějakého chytřejšího chlapa. Když byl přítel na telefonu ubezpečen, že v motoru to fakt není, byli v koncích s rozumem už dva.
Náhodou se z bazarbudky vysoukal nějaký človrďa ve značně poolejovaných uválených montérkách, ze kterého se vyklubal automechanik. Když zjistil, co hledáme, lehce zvedl oči k mrakům a zamířil do středu dění. Zpod kapoty tak brzo vyčuhovali dvoje nohy, nad nimi dvě nechápavě kroutící se hlavy a schované číslíčko zvýšilo vedení na 3:0. Šikovný bazarista spíš žertem prohodil, že asi budeme muset vyndat motor, sundat kola nebo podobné prostocviky a polohlasně se tomu zasmál. Mně ale ztuhnul úsměv na líci, protože naolejovaný autosprávkář to nejspíš vzal vážně a začal vyndavat nějaké gumové i jiné součásti motoru.
Z náruživého rozebírání Bertíkových vnitřností ho naštěstí vytrhnul další bazarový pracant.
"Co tam děláte ?" vyptával se zvědavě svých pánských kolegů.
"Počítáme válce," prohodil první bazarista už mírně naštvaně. Pak zvědavce stručně informoval, že by rádi našli to unikátní autočíslíčko. Druhý bazarista se zatvářil jako mistr světa, který najde i pidijehlu v megastohu sena, takže objevení toho neposlušného numera bude brnkačka. Takže do motoru za chvíli koukali už tři rozpačití autoodborníci a potvora kód nikde.
Když jsem viděla ty bezradné rádce, trochu jsem našeho plechového miláčka poplácala a polohlasem pronesla:" Bertíku, Bertíku, ty si z nás asi děláš srandu ..."
Nad otevřenou "haubnou" se vynořily tři páry vykulených kukadel a v připojených hlavách jistě kolovala myšlenka, že se tu asi někdo zbláznil a oni to nejsou.
V bazarbudce si mezitím nejvyšší pan žalářník, pardon bazarník všiml, že jeho podřízeným buď nějak došla řeč nebo snad lidi dostali rozum a začali chodit pěšky, takže o tu spoustu plechových drandítek už nemají zájem. Jak jinak by se dalo vysvětlit to podivné ticho, že ano. Když při náhodném pohledu z okna viděl otevřené motor-víko a z něj vyčuhující tři pánská pozadí, bylo mu hned jasné, kam se ti flákači ztratili. Vyrazil na "místo činu" a chtěl jim začít pěkně zostra spílat, aby se v pracovní době nekochali vnitřnostmi vystavených exponátů. Než stačil spustit pěknou bandurskou, jeden z pátračů se ho zpozoroval a hned mu začal vysvětlovat, proč mají hlavy pod kapotou všichni tři a jak je možné, že (pochopitelně přes jejich příkladnou snahu) to zpropadené VIN-číslí ani tak nemůžou najít. Protože správný vedoucí si vždycky musí vědět rady, chopil se přenosného vynálezu pana Bella a začal shánět skutečného odborníka. A jelikož pan ředitel má určitě jiné a chytřejší přátele na telefonu než řadový prodavač ojetin, za krátkou chvíli jsme měli celou trasu, po které máme "čmuchat", abychom konečně dorazili do cíle. Takže "... těmahle dveřma, rovnou doleva, dvacet kroků přes dvůr a tam to každej musí najít ..." tak pravil klasik. Taky jsme byli odkázáni na dveře (pravé zadní), pak rovnou dolů (za přední sedadlo), otevřít kaslík v podlaze (místo několika kroků bylo třeba vyházet všechno, co bylo ve schránce schované a navíc ještě koberec odhrnout) a tam to všichni rádcové konečně našli ! I kdyby tam byla schovaná polovina princezny a celé království, tak by z toho nebyla taková radost.
Milé číslo, které si s námi tak dlouho hrálo na schovávanou, bylo pořádně vyblejsknuto z blízka i z dáli a všichni jsme se konečně mohli zase vrátit k nějaké rozumnější a méně náročnější práci.

0 Komentářů