Prožíváme-li delší dobu idylu, osud (nebo i někdo jiný) by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a dočasně vyhodil na mráz. Tak praví klasik. Osudotvůrce naší rodinky je někdy docela zlomyslný a naservíruje nám ne zrovna chtěné prožitky a ty hezké buď odsune na jindy nebo je aspoň pěkně zkomplikuje.
Módní vlně dárků ve formě chvil klidu a relaxace nebo naopak pořádné dávky adrenalinu se nevyhnul ani Ježíšek. Naprosto správně usoudil, že dělat současně matku, hospodyni, manželku a ještě ženskou je něco jako práce několika letových dispečerů najednou. Jako jeden z mála to patřičně ocenil a dopřál mi odpolední rozmazlování v luxusních lázních malého pražského hotelu, kde jedna noc stojí jako týdenní dovolená čtyřčlenné rodiny. Náš taťka má podle Ježíška toho vzrůša nějak málo, vidí věci málo z nadhledu a tak by se mu hodil pohled z ptačí perspektivy, při kterém bude dokonce sám pilotem.
V sobotu odpoledne jsem zbytek rodinky vyhnala na vzduch, nakonec bylo celkem hezky a tak vyrazili až do Loučně, kde je nejen krásný zámek, ale hlavně veliká zahrada ozvláštněná labyrinty a bludišti vybudovanými z keřů, kamene nebo ze dřeva. Už jsem se nemohla dočkat relaxace, klidu a odpočinku v přepychu. Podle hesla důvěřuj, ale prověřuj jsem jim cestou ještě cinkla, jestli se netěším zbytečně. Ochotná slečna ze zážitkové agentury mi za chvíli volala zpátky a už podle tónu hlasu bylo jasné, že se něco pokaňkalo. Prý si mně zapomněli napsat do programu. Bodejť ne, když jsou zvyklí na movitou zahraniční klientelu a tak jméno obyčejné české ženské jim nějak nesedělo. Ale když už je to jednou zacálované, tak co mají se mnou dělat a že mám přijít jindy. Takže jsem udělala čelem vzad a vracela se domů aspoň s vyhlídkou, že si dám nohy nahoru, hadr na hlavu a ticho. Už ve dveřích se na mně ale vrhli tři značně mokří výletníci a zavalili mně spoustou informací, které by se dali shrnout slovy přijeli, zmokli, dočvachtali do auta a drandili domů. Prostě poetické odpoledne.
Hned další den čekal taťku jeho "výlet do oblak". Pochopitelně ho neplánovali nechat řídit skutečné éro v mracích, ale i takový zkušební let na trenažéru není k zahození. Jako zvědavé báby jsme to chtěly taky vidět, takže že do Kbel vypravíme s ním.

Malá vsuvka - Nedá mi to připomenout jednu rýmovačku s názvem téhle části Prahy.
"Měl jsem holku ze Kbelů,
poslala mně do kelu.
Kdyby Kbely byly Kbele ..... ale fuj,
trvalo by jí to déle."

Kromě jedné pohledné slečny je ve Kbelích také letecké muzeum, tak když už tam jedem, tak proč si ho taky neprohlídnout. Takže jsme vyrazili s dostatečnou časovou rezervou. Celí natěšení jsme se nasáčkovali do výtahu, zmáčkli čudlík s nulou, ukončete nástup, dveře se zavírají ... pak ale většinou následuje pobyt dopravního prostředku směrem vpřed nebo aspoň nahoru, případně dolů. Náš nový úžasný (taky úžasně drahý) výtah se pohnul jen několika přískoky dolů a konec. Tak jsme po něm aspoň chtěli, aby nás pustil ven. Kdepak, jen zase jen škubání a kuckání. Při dalším zoufalém zkoušení tlačítek už jen zatvrzele stál a ani se nehnul. Klára propadla panice, že se už nedostaneme ven a co že si počneme dál. Táta duchapřítomně zmáčkl knoflík s velkým obrázkem zvonečku a po opakovaném hlásání Čekejte na spojení se konečně ozval nějaký chlap. Ať se nebojíme, pomoc je na cestě, nejpozději do půl hodinky nás někdo přijede vysvobodit. No co, tma tu není, neprší na nás, tak to nějak přečkáme. Děti mají v batohu knížky s hádankami a kvízy, tak se aspoň nebudeme nudit.
Po dlouhých 45 minutách jsme se potili jak vrata od chlíva, kvízových otázek jsme měli plné zuby a náš osvoboditel nikde. Znovu jsme volali pánovi s kouzelným zvonečkem, který ale nechtěl za žádnou cenu říct číslo na toho chrabrého rytíře zachránce. Když jsme poněkud ironicky projevili naději, že snad nás dostanou ven ještě letos, evidentně to nepochopil a naprosto vážně pronesl, že to snad stihnou.
Vyprostili nás skoro po hodině, takže z časové rezervy najednou byl velký časový press. Řítili jsme se louže nelouže, několikrát jsme porušili povolenou rychlost a barva na semaforu se občas i docela červenala. Navzdory nepřejícímu osudu jsme dorazili v pořádku, včas a šťastní, že si tenhle chtěný zážitek nakonec užijeme jak se patří.

0 Komentářů