... ale kdepak, nic takového se nestalo. I když ztráty taky byly, ale jen na materiálu.
Původně měla sjezd řeky Sázavy absolvovat docela velká parta. Tři rodinky v sestavě táta, máma, dvě dítka a pak ještě dva páry zatím bez potomstva. Na startu v Kácově to ale vypadalo docela jinak. Z jedné famílie dostavil jen tatík se synkem, mamka doma pečovala o dcerku ležící v horečkách, druhá rodina vodáků nedorazila vůbec, aby se to nepletlo, tak se stejného důvodu - dcera stižená horečkou. Zbylou část posádek to ale nikterak nerozházelo. Nasázeli jsme všech pět kocábek na vodu a mohli jsme se plně soustředit na první velmi náročnou etapu - přímo na druhý břeh řeky, kde se tyčí významná stavba - místní pivovar pořádající exkurze s ochutnávkou. Z plánované prohlídky nakonec ale zbyla jen ta koštovačka v hospodě, na stojáka a do kelímků. Start byl zapit jak se sluší a patří, mohlo se tedy opravdu vyrazit.
Program úvodní (a jak se později ukázalo, tak i každé další) etapy byl jasný. Pečlivě prozkoumat každou osvěžovnu, která se na břehu objeví a hlavně ochutnat, jakou že tam točí zrzavou vodu. Vzhledem k tomu, že na Sázavě je nějaká "pivopípa" pomalu na každé mezi, tak se stavělo celkem často. Mezi těmito zdravotními zastávkami (pitný režim je třeba dodržovat a naše ztuhlé kosti zaslouží protažení) bylo třeba taky trochu popojet. Vyskytl-li se "volej", tedy když řeka netekla, jen se tak líně courala, vítanou a hojně provozovanou zábavou bylo soulodění. Nejednalo se o žádnou nemravnost, vždyť jsme s sebou měli nezletilé vodáky. To jen všechny lodě, co spolu jedou v jedné partě, tak se seřadí vedle sebe a vznikne jakýsi vor. A protože na naší plánované trase bylo "volejů" docela dost, souloď byla častou denní náplní. Pohlední háčci (vodák v přední části kánoe, ale to už si snad musíte pamatovat, ne) hned vystavili své končetiny a jiné části těla slunci. Pravda, v případě naší expedice uvedená charakteristika platila jen na dvě lodě s půvabnými slečnami vpředu. Ve zbylých plavidlech hákovali buď děti (sedmiletý vodák) nebo slečny na začátku puberty (tedy naše Klára), ti na nějaké opékání moc nejsou, tam byl zájem spíš o namáčení v řece. Posledním háčkem nebyla kupodivu Kristýna, nýbrž samotná hlava naší rodiny. Při první soulodi trochu váhal, kterou háčkovskou náplň zvolí. Protože ale usoudil, že slunění mu nesvědčí (vždycky se rovnou spálí) a taky ve srovnání se slunícími se háčkyněmi by asi vypadal dost blbě, zvažoval druhou možnost. Hnedle mu došlo, že to taky nepůjde, přece se nemůže potopit, aby mu nešplouchalo v hlavě. A pak, při návratu na palubu plavidla by to vzhledem k jeho vyšší tonáži mohlo skončit špatně. Tak mu nezbylo než držet se sousedních lodí.
Když se hnací část posádek dost vyslunila a vycachtala, došlo na další zábavu. Děti začaly škemrat, aby jim byly vyprávěny hororové příběhy, většinou s námořnickou a vodáckou tématikou. Oblíbené bylo vyprávění o šnecích-lidožroutech, kteří napadají neplující lodě a sežerou celou posádku do posledního námořníka. Na břehu pak byl každý šnek dětmi podroben důkladné prohlídce, jestli náhodou nebaští lidi, aby byl odložen zpět do trávy za smutného konstatování, že ten to zase nebyl a že snad příští bude ten pravý. Další oblíbenou zábavou bylo luštění hádanek s detektivní zápletkou a pochopitelně vždy s mrtvolou. Příklad za všechny. V telefonní budce stojí mrtvý pán, před budkou leží ryba. A teď si namáhejte mozečky, jak to bylo, že se to přihodilo. Pomáhal zadavatel hádanky, který ale na všetečné otázky odpovídal jen "ano" a "ne".
Abych nezapomněla, každé soulodění pochopitelně provázelo pokračování pitného režimu ze zdravotně-průzkumných zastávek. Mezi loděmi, konkrétně mezi zletilými vodáky, tak kolovalo kromě "pivsonů" taky i něco tvrdšího. Na konci denní etapy tak někteří pádlující, kteří dodržovali stanovenou denní dávku tekutin zvláště poctivě, vypadali hodně zajímavě a určitě byli rádi, že na březích našich řek se nevyskytuje obdoba silničních kontrol s povinným fouknutím do balónku.
Sem tam se nám do cesty postavila i nějaká ta šlajsna neboli jez. Tam se opravdu ukázalo, kdo to na vodě umí a kdo o tom jen mluví. Minule jsem psala, že Kristýna se kasala, jak umí kormidlovat. Doufala jsem, že druhá část jejich posádky, tedy její vlastní otec bude mít dost rozumu a rozmluví jí to. Protože měla pořád víc vodáckých zkušeností než on (i když jezdila jen na raftech), s klidným svědomím ji nechal řídit. Následky se brzo dostavily. Začalo to říčním slalomem a skončilo to na druhé šlajsně lodí dnem vzhůru. Piňda se nechala slyšet, že žádný takový jez už nikdy nepojede. Do cíle prvního dne byl naštěstí už jen kousek s pádlováním a bez jezů.
Co čert nechtěl, milé počasí se rozhodlo, že když po celý den nám ukazovalo svou slunečnou tvář, tak je na čase ukázat taky něco jiného. Spustil se takový lijavec, že než jsme si vůbec stihli vzpomenout, kde máme pláštěnky, nebyla na nás jediná nitka suchá.

A co bude příště? Povídání o stavění přístřeší za každého počasí, proč se Kristýna přece jen umoudřila, co nám řeka vzala a nakonec se dozvíte, jak to bylo s mrtvolou v telefonní budce.

PS: Asi si říkáte, co to má být. Konec povídání a vodníci ani jiné bytosti žádné. Znáte to, možná přijde i kouzelník ...

0 Komentářů