Konečně se po delší době ozývám. Vím, že jsem slibovala psát něco ke čtení každý týden. To ještě nevíte, že týden bude možná delší ;-)))
Naposled jsem popisovala naše říční dobrodružství. Brzo potom jsme se vypravili na další dovolenou, která měla být trochu míň dobrodružná. Aspoň to tak dopředu vypadalo, i když jsme mířili na safari …
Kdo si myslel, že jsme se vydali až do Afriky, tak toho musím zklamat. Drandili jsme jen do Dvora Králové, i když tedy počasí se v té době od saharského vedra skoro nelišilo. Kempík, kde jsme stanovali, byl v africkém stylu, za plotem se důstojně procházely žirafy a z dáli bylo ze zoo slyšet řvaní lvů a nosorožců. Zkrátka to vypadalo na hezký zážitek.
Nějak jsme měli pocit, že nás musí někdo hlídat, vždyť by nás mohlo v té „divočině“ něco sežrat nebo odnést. Takže jsme si s sebou vzali zkušeného psího hlídače – joršíráka Jorkyho. Kolegyně totiž jela do Tatier a hafana nemohla brát s sebou. Tak jsme mu částečně dobrovolně dělali chůvu. Jeho „špumprnágle“ byly tak výživné, že to vydá na celé jedno povídání. Už se můžete předem těšit.
Uprostřed noci se do řvaní kočkovitých šelem najednou ozýval rámus jako od stáda splašených slonů. Ostatní obyvatelé kempu mohli jen doufat, že jsou tyhle velcí chobotnatci pořádně zavřeni a že kempujícím nehrozí ušlapání. Určitě se uklidnili, když zjistili, že zvuk vychází z jednoho ze stanů, kam by se slon vešel leda hodně zmenšený. Původcem toho hrozného troubení byla moje maličkost. Nějaký smrkavě kýchací bacil mně poctil svou navštěvou, přestože ho jako obvykle nikdo nezval. Za krátkou dobu byly všechny dostupné “nosočistopleny” beznadějně mokré, na vlastní nos jsem si vyzkoušela, jak to vypadá, když z frňáku “téče” jak z vodovodní baterie a od neustálého pšíkání jsem si skoro pořídila husu, tedy housera. Za prvního ranního kuropění jsem nedočkavě vletěla do prvního krámu, abych se vydatně zásobila papírovými vreckovkami. Mezi jednotlivým troubením jsem neprozřetelně prohlásila, že snad ta dovolená už bude probíhal bez větších protivenství. Milé počasí se ale rozhodlo,že když teda léto, tak ať to stojí za to. Hned vymetlo oblohu do zářivě blankytné jak u moře a sluneční kotouč vyhnal rtuť teploměrů hodně přes 30 stupnů pana Celsia. Cestování po safari jsme tak měli s vším všudy. Na zpáteční cestě to vypadalo, že "vedroměřič" v našem plechovém mazlíčkovi se asi zbláznil, protože najednou ukazoval venkovní teplotu těžko uvěřitelných 40. Bohužel tento údaj ukázal jako pravdivý, takže cesta domů byla opravdu “éňo ňuňo” i pro zdravé lidi a co pak teprve pro ubohé kejchaly a smrkaly.
Po návratu domů se zdravotní situace vůbec nezlepšila, lehnul i náš taťka a moje usmrkanost se vesele rozvinula do oboustranného zánětu poslouchacího ústrojí, což “na stará kolena” je fakt chuťka.
Když jsme se zdárně poměřili se zrádnými bacilochy, vtrhla na scénu škola v plné parádě. Naše slečny zasedly do školních škamen čvrté a páté třídy, takže žádná stranda. Od doby jsem měla pocit, že jsem se nestihla ani nadechnout. Sotva jsem se trochu vzpamatovala, už tu byly Klářiny narozky s pořadovým číslem 11. Ještě před nimi absolvovala “záruční prohlídku”, kde došlo i na zjišťování, jak moc že nám ta holka vyrostla do výšky a do bot. Když jsem se dozvěděla konečná čísla, pojala jsem podezření, že to je nějaká “omylka” - celých 160 cm a číslo obutí neuvěřitelných 40 ! Jen pro srovnání, já mám ubohých 38 … Naštěstí té menší do výšky 150 cm ještě malý dvoucentimetrový kousek zbývá, oddechla jsem si, ale její nožička byla taky změřena. A ejhle, rovných 39 ! Malé, drobné holčičky (to pro jistotu už neříkam před nimi, jinak nucena prchat před dvěma lovkyněmi, jejichž nasupenost si moc nezadá se stádem funících hrochů …) a takové velké hňápy ! Kde to jenom skončí …
Po vánocích došlo ke změně v číslech i u naší malé osmáčí rodinky. Nejdřív se bohužel číslo zmenšovalo. Náš všetečný a šmejdivý sameček Bek byl vyndán z klece, jakože bude nějaké mazlení a dobrůtka. Vydal se hbitě na průzkum klece zvenku. Leč tlapka se mu smekla a protože jako na potvoru osmáci ještě neumí lítat, dopadl dost tvrdě … nejspíš na hlavu. …Byl zakopán pod velký smrk s úctou a se všemi poctami.
Aby ale naše osiřelé osmáčí slečny nebyly moc dlouho samotné, pořídili jsme jim i nám nového osmáčího kluka. Po dlouhém vybírání dostal jméno Kulda. Jen aby ho ty holky chlupaté nešidily (od nechlupatých to nehrozilo), říkali jsme si. Malý myšák se ale velmi rychle ve svém novém domečku zabydlel, prohání se po kleci jako tryskomyš a o nějakých obavách z lidí nemůže být ani řeč. A osmajdy ? Hned se pasovaly do role adoptivných maminek, kontrolují, jestli je čistý a ochotně ho při chrnění zahřívají. Pravda, na první pohled to sice vypadá, že se z něj rozhodly vyrobit chlupatou placku, většinou jsou natěsnané vedle sebe a na druhé straně u jejich zadečků vykukuje “kuldí” čenich. Z výrazu našeho benjamínka ale vyzařuje naprostá blaženost a spokojenost, takže nemusíme mít obavy.

To jsem se zase rozjela, že by trochu absták ? Tak už Vás nechám vydechnout a budu připravovat něco na příště.

0 Komentářů