Když teď nejsou doma ty dvě malé kobylky, tak v "letníčku" je spíš zima než něco kloudného ke strčení do papuli, co pak putuje do kručícího břicha. To pak Honza podezřele často provozuje známou hereckou etudu: otevře tu studenou bílou věc, prohlásí "bych tu asi tak sežral", zhluboka si vzdychne, zkonstatuje, že asi tedy nic, zabouchne "vrata" a jde "něco dělat" (= sednout si k počítači a prohánět panáčky s bruslema a hokejkama za pukem po kluzišti na monitoru).

Tak jsem dneska navštívila jeden z četných obchodů s "chutnými náplněmi" do našich chladniček i jinam do bytu. Hned u vchodu mně upoutaly dvě ohromné bedny a plakátek, že dnes melouny za výhodnou cenu. Jasně, že bylo myšleno to bezva ovoce, nejsem tak naivní, abych čekala, že budou prodávat milión ("Tutovka") prašulí na váhu za pouhých 17,90 Kč. Naše hlava rodiny má ty šišaté zeleno - bílo pruhované jedlé mičudy ve velké oblibě, i když byly doby, že je baštil poněkud netradičně. Byl tehdy toho názoru, že ta červená dužina se nemá jíst ledově studená a tak byl meňoul, tedy jen polovička vsunuta ho mikrovlky a odsouzena ke krátké jízdě na skleněném kolotoči za intenzivního působění mini ... pidi ... totiž mikrovln. Ne snad že by se po dotočení z melounu kouřilo, ale byl poněkud zahřátý. To však chuťovým pohárkům (spíš mlsné papule) našeho tatínka nestačilo. Poučen o tom, že sladké škodí zubům a štíhlé postavě se vyzbrojil skleněnou lahvičkou se sypátkem na konci a červenou hmotu si ... posolil. Vzhledem k tomu, že jsme v té době byli ve stále kulatějším očekávání našeho prvního robátka, diagnostikovala jsem to jako běžné těhotenské chutě. Mimčo jsem ale v břiše nosila pochopitelně já, do toho se mu už nechtělo :-)))) Naštěstí s vykouknutím Klárky na svět tyhle divné kombinace zmizely, chuť na melouny ale zůstala.

Při pohledu na ty zelenoučké koule jsem usoudila, že cena mírná a protože před obchodem parkoval náš spolehlivý Bertík, nic nebránilo mému rozhodnutí. Jednoho toho krasavce naložím do košíku, zvážím, zaplatím, zapláču nad výslednou cenou a mužíček to pak pěkně zbaští. Klasická dělba práce.

Zanořila jsem ruce i s částí těla do té bedny děbny s úmyslem vyzdvinout vyhlédnutý kousek ven. Tahala jsem ze všech sil, ale ten šišoid moc ven nechtěl. A jestlipak víte, kdo ten souboj vyhrál ? No jasně, že já .... ne :-/
Dovedu si představit, jak se asi přítomní nakupující divili, co že to mají za nový druh melounu - s nožičkama, které se děsně třepají a dokonce ostatní kousky v bendě mluví. Ne, nemluví, oni přímo křičí. Ale je jim nějak špatně rozumět. Jako by volali "Pomoc, dostaňte mně ven". A tak táhli a táhli jak dědedek s bábou řepu a vytáhli .... ženskou. Jen ten chechající se kopeček s krtkem tomu chyběl.

0 Komentářů