Když se náš milý potomeček chová jako pitomeček, spíš když zlobí jako hejno čertů a dělá svým rodičům spíš vrásky na čele než radůstky, vyhrožují mu často jeho zákonní zástupci vojnou jako řemen. Naše slečny sice nejsou žádná předpisová hodňátka, ale nikdy zatím nedělaly takové vylomeniny, že by jim hrozil režim skoro kasárenský. Na vojáčky si ale s taťkou hrajou. Nejvíc večer, když mají napochodovat do „cachtárny“. Hodný tatínek se změní v přísně zamračeného velitele a zavelí vojínům:
„Pozor !“ Jednotka předpisově provede, potulený úsměv na tvářích věstí, že se chystají nespíš k nějakým kulišárnám.
Vzápětí následuje povel „Čeléééém vzad !“ nebo „VLEVO nebo VPRAVO v bok!“, to podle toho, jak je to do koupelny nejblíž. Pěšáci se tak nějak a někam otočí, blížící se lumpárna jim přímo svítí z očí.
„Vojáci, pochodééém …. vchod !“ Tenhle povel ale chudák velitel už většinou nedokončí, protože milé vojandy, které do té doby stály v pozici zaražený hřebík, se najednou rozutečou, jak když do nich střelí a prchají naprosto opačným směrem, než měl velící na mysli. Následuje divoká honička po bytě, doprovázená hlasitým dětským chechtáním a marnými výkřiky „Zpátky … zastavit stát … Tam ne … StŮjte … dezentíŘI …“ Zběhové jsou nakonec zdárně nalezeni, odchyceni a navzdory jejich odporu odneseni k očistě.
Někdy si ale vojáčci tak trochu zavelí sami. Kristýnka si pro něco jde do pokojíku a já najednou koukám, že pochoduje tak, že by se za to ani hradní stráž stydět nemusela.
„Kampak jdete, vojáku,“ ptám se, když střihá nohama právě kolem mě.
„Do důchodu !“ zazní přesvědčivá odpověď.
Milý pěšáku, to budeš muset udělat ještě hóóódně kroků.

0 Komentářů