Tahle příhoda se stala už loni před obdobím, kdy si školáci užívají zaslouženého volna a jejich rodiče se lámou hlavu, co jen se svými ratolestmi budou celé ty dva měsíce dělat, aby jim ti haranti zatrachtilí úplně nezvlčili.
Bylo krásné slunečné odpoledne a my jsme si užívali luxusu Šafaříkovic chalupy. Abysme ale úplně nezlenivěli, rozhodli jsme se trochu protáhnout svoje končetiny procházkou malebnou Modřanskou roklí. Taťka nám dal košem s poznámkou, že klíště může stejně dobře chytit i na zahradě, takže jediný chlap v našem procesí byl Ben, chytrý a chlupatý psík. Kolem potoka byl příjemný chládek, kolem nás se proháněli čmeláci, včelky a ... cyklisti. Posledně jmenovaní byli opravdu rychlí. Jeden se kolem nás prospurtoval nahoru do kopce a za chvíli si to drandil téměř střemhlav zase z vršku.
Jede kolař z vršku, rozflákal si dr ..., mumlám si pro sebe. Kdybych jen tušila ....
Holky se cachtaly v potoce, já se kochám lesní krásou, když co to neslyším ? Za keřem se baví dva chlapy. Překotně jsem přemýšlela, co kdyby se jim zachtělo spáchat něco ne příliš kalého. Kdo uteče vyhraje ? Nebo mám přestírat, že origami je drsné bojové umění, které bezchybně ovládám ?
Najednou se zpoza keře ozvalo: "No volat sem záchranku asi nemá cenu, co ?" Hned se tam hrnu a co nevidím - u potoka nesedí ani vodník nebo krásná děva házející květy po proudu, ale náš "známý" cyklista. Nerozbil si sice ústa, ale jedna jeho noha vypadala velice nabouraná a pro chůzi nepoužitelná, o jízdě na kole nemluvě. Nad ním se skláněl druhý bicyklista a mudrovali, jak z té šlamastiky ven. Teď, babo, raď.
Baba nejsem, ale bylo mi jasné, že i když pidlivizace a podobné moderní vymoženosti jsou sice trochu z ruky, tak sebevíce usilovným přemýšlením se nikam nedostaneme. A tak za chvíli se roklí vlekl divný průvod: v čele čmuchal Ben, za nim vlála na vodítku Kristýna, následovaná nepovedeným čertem s pochroumanou Káčou na hrbu a uzavíraly to dva bicykly, které si většinu cesty dělaly co chtěly, i když jsem se jim snažila udávat směr po cestičce vpřed, hlavně ne do potoka. Klára fungovala jako depo a zásobovala nás tekutinami, hlavně Káčo-nosiče. Slunce už teď nehřálo, ale děsně pražilo, pot z nás lil a všichni doufali, že už za tou další zatáčkou musí být konec.
Dokud jsme se plahočili po rovině, tak se to ještě dalo. V závěru nás ale čekal prudký sráz, pochopitelně směrem nahoru. Opačným směrem by to bylo lepší: do lehce invalidního sportovce bychom nahoře šťouchli a dole bychom ho chytali. Teď nám ale zemská přitažlivost byla spíš na obtíž. S vypětím posledních sil jsme odsupěli, odstrkali a odsakrovali až nahoru. Tam naštěstí čekal věrný Bertík a už si to s námi šupajdil do nejbližší velkoopravny končetin.
Pouhým letným pohledem po čekajících bylo jasné, že sportem nejen ku zdraví, ale především ke zraněním. Hned u vchodu postával drsný motorkář. Kůže na jeho zádech se nejspíš střetla s něčím ještě drsnějším a prostě nebyla, stejně jako původně kožená bunda. Ruku měl zavěšenou na šátku, jak kdyby se vrátil z pochodového cvičení a horlivě diskutoval s někým mobilem. Ten na druhém konci drátu se nejspíš ptal, jak že to dopadlo s jeho nadupanou motorkou, protože frajer odvětil, s jakou motorkou a že jistý Venca se už natřásá na traktoru s valníkem v závěsu, aby posbíral smutné pozůstatky dříve nablýskané ozdoby silnic.
O kus dál posykával mladík, ze kterého se vyklubal další bláznivý cyklista a jehož levá půlka člověka byla hojně obsypána silničním lišejem, i nějaký zlomená kostička by se určitě našla.
Sportovci si dali sraz, říkám si a koukám na človíčka zkrouceného v kolečkové židli, kterému se neoholená a poškrabaná tvař zkřivila v bolestnou grimasu, kdykoliv se jen pohnul. Co ten asi prováděl ? Minimálně se přetlačoval s tirákem.
"Copak jste to dělal ?", ptám se ho zvědavě.
"Spádl jsem ze schódů," zachraptí chlap se zřetelným přízvukem lidí ze země, kde zítra znamená nikdy. Na jedno čichnutí bylo jasné, že před schodo-pádem on i jeho kumpáni nejednou dělali "Maršal Malinovskyj" s nějakou samohonkou. No což, taky jistý druh sportu.
"Našeho" cyklistu páni doktoři pečlivě zrentgenovali, prohlédli a proklepali a objevili utrženou šlachu. Pak mu na haksničku nasadili slušivou protézu, totiž ortézu a vyšoupli ho ven, že má jít domů splasknout, aby mu to mohli rozříznout a zase sešít. Zatím se má prý pohybovat za pomoci berlí jako válečný vysloužilec. Coby plně chodící osoba jsem byla vyslána do místní lékárny provést potřebnou výměnu papírku za slušivé berle.
Obrýlený člověk v lékárně se mnou komunikoval jen skrz malé okýnko, asi aby ho někdo neukradl. Jen tak tak prostrčil dírou nemotorné berle (ještě že nám nemusel dávat kolečkovou židli, bez bouracích prací by se předání asi neobešlo) a neodbytně po mně žádal autogram, jako že ty dva dřevěné opory vydal.
"A jak se mám podepsat, jako já nebo jako budoucí uživatel ?", ptám se chytráka v bílem plášti. Prý jako ten pochroumaný člověk, zněla odpověď.
"Aha ..., no jo, to se ale musím podívat, jak se ten pán jmenuje," a otáčím papír na druhou stranu v naději, že tam něco jako příjmení bude.
Lékárník znejistěl.
"Vy toho zraněného neznáte ?"
"Ne, neznám."
Mimická etuda lékárníkova pokračovala značným vykulením očí skoro až na brejle.
Když je dost dokulil, nesměle se zeptal, kde že jsem k nemocnému (u všech všudy) přišla.
"Sebrali jsme ho v lese u cesty," odpovídám, jakoby se mezi stromy kromě hub a jedlých plodů bežně nacházeli polochromí sportovci.
Lékarník by asi čekal cokoliv, jen ne takovou odpověď. Zbaběle zabouchl okýnko a zmizel v hlouby apatyky.
Takže kdybyste někdy v lese potkali divného hubeného pána, kterému se za skly brýlí poděšeně kmitají oči a nohy mu ostažitě našlapují, tak se nedivte. Bojí se, kdy najde taky nějakýho chromajzla, který bude chtít pomoct.

Příhoda měla malou dohru. Za dva dny jsme s Klárkou a její horečkou museli navštívit stejné lékařské zařízení. Naštěstí v lékárně byl jiný pán. Jinak by si ten brejloun musel určitě myslet, že sbírám nejen nemohoucí sportovce, ale i marodné děti.

0 Komentářů