Všichni, kdo máme ratolesti, to známe, každý večer je to stejné.

"Děti, už je 7 (popř. 8 nebo i 9, to podle věku a benevolence zákonných zástupců) hodin, koukejte zhasnout, zavřít papuly a chrnět !" pouštíme hrůzu.
"Nebo bude tanec !"
Obě naše princezny mají pěkně prostořeké pusiny, takže se pokaždé ptají:
"Maminko, co budeme tancovat ?"
Protože nemáme budík (žádný nám nevydržel, tikací tikají moc nahlas a ty s baterkou zase protivně pípají, takže ty většinou končí v podobě střepů po razatním zamáčknutí), budí nás rádio. Naše všetečky si rády a často rádio pouští a většinou tam naladí nějakou stanici k buzení nevhodnou. Takže se musí často kontrolovat, co se z přístroje bude ráno ozývat, aby z toho pak člověk neměl šok. Jak tak kroutím čudlíky na té hrací bedýnce a poslouchám, jak zvuky se z ní linou, slovně (zatím) honím děti do kanafasu a snažím se (většinou bez většího úspěchu), aby přestaly trdlovat, zavřely klapačky a kukadla. Tu se ozval ten náš menší poklad:
"Ale mami, to rádio si pustila ty. A tak jsem teď radioaktivní !"

0 Komentářů