Každý z nás prošel obdobím, kdy u něj docházelo postupně nebo i najednou k výměně "ozubení". Způsob, jakým obyvatelé naší ústní dutiny opouštěli svá stanoviště, se určitě tak u každého lišil. Někdo při představě vytrhávání už rovnou měnil barvu z normální růžově lidské na mrtvolně bledou, případně omdléval. Opakem jsou superhrdinové, kteří si svoje mlíčňáky trhali sami (jedné zubní pětky jsem se dokonce zbavila ve škole o přestávce). Třetí skupina jsou takoví, kteří nejsou úplně odvážní na samovytržení, trhání se nebrání, ale radši tím někoho pověří, nejlépe zákonného zástupce, který má silnější stisk prstů nebo silnější nervy.
Náš tatínek nerad kouká i na kývající se dětský zoubek, takže trhačem jsem v naší rodině já.
Kristýnka má v poslední době hromadnější zubokývání, z její pusiny na nás najednou kývaly rovnou 4 zuby. Mrňavka usoudila, že jeden z nich se viklá důkladně, takže na mně vyškemrala, abych to kývání ukončila a zubního neposedu vytrhla. Jenže zoubek byl pěkně tvrdohlavý a nechtěl svoje teplé místečko ještě opouštět. Při prvním pokusu jsme použily všemožné pomůcky: kapesník, pak nitku, která nám pokaždé zlomyslně sklouzla, dokonce jsem zkusila použít středověký způsob zubní péče, totiž kleště různých druhů a velikostí, většinou se ale do dětské papuly nevešly a tak výsledek prvního kola byl 1:0 pro zub. Při zápasu se ozývaly různé komentáře jak od trhače ("Tak polez ven, potvůrko", "Nějak se mu nechce" nebo "Ten drží jak helvítská víra"), tak i od témeř bývalé majitelky zoubku (běžné Au nebo Jauvas, případně "Hahi, cho he ho hehítká híha ?"; to víte, s cizí rukou v puse takhle vyzní všetečný dotaz na tu helvítskou víru).
Další den jsme zase postupně vyzkoušely všechny nástroje, soupeř nakonec podlehl obyčejnému kapesníku. Kristýna si ho nechala dát do pytlíčku a hrdě si ho uložila pod polštář, aby tam čekal na zoubkovou vílu, která provede výmenu nikoliv oko za oko, zub za zub, ale zub za dáreček. Jenže víla už asi není nejmladší nebo toho má moc, prostě ráno nebylo pod polštářem očekávané překvapení, ale pořád ten chudák zoubek. Hned byly prolévány potoky slziček a hledání důvodů, proč že na to ta jinak spolehlivá kozelná bytost zapomněla
Našteští hned druhý den vytržený "pizizub" zmizel a místo něj tam čekalo hned několik dárečku, dokonce nejen od zoubkové vílu (to je ta sběratelka), ale i od její kolegyně, která se podle dětí dohlíží na čistotu ústní dutiny děti a pilné pucovače chrupu odměňuje. U Klárky se sice trochu zmýlila, protože naše větší princezna kartáčkem provádí spíš silnější šimrání, ale asi to má dopředu s nadějí, že se polepší.
P.S.: Když jsem tuhle příhodu dávala k lepšímu v práci a prozradila jsem, že jsme zkoušeli kleště, kolegyně raději opustila místnost (citlivka
) a spoluobyvatel naší kanceláře vytřešil oči do velikosti dvou pingpongáčů, namířil na mně ukazováček a hlesnul: "Mengele ....".
