Vraťme se o nějaký ten týden zpátky ...
Když se řekne počátek školního roku, každému se vybaví něco jiného. Dětem těšení na spolužáky a školu (tohle nadšení jim většinou vydrží tak první týden), papírnickým obchodům největší tržby za celý rok a rodiče s děsem v očím koukají, jak penízky houfně opouštějí jejich portmonku na zaplacení hodin tance, tenisu, houslí, keramiky, divadelních a všelijakých dalších kroužků, o kterých nás naše ratolesti přesvědčí, že tam nezbytně musí chodit.
S kolegy v práci často ... teď to vypadá, že moc nepracujeme a to není pravda
... tedy čas od času probíráme tyhle radosti i starosti kolem našich potomků. Když jsme si s kolegou navzájem postěžovali, na co všechno vyplázneme prašulky, neopomněla jsem dodat:
"A to si ještě dneska domů povezeme violoncello!"
Kolega trochu nevěřícně vykulil oči.
"Violoncello ?!" ptá se pochybovačně.
"Jojo, to je něco jako malá basa," upřesňuji na vysvětlenou.
Kolega chvíli tu větu zpracovával v hlavě a pak se vědoucně ťuknul do čela (kdyby to bylo ve Čtyřlístku, rozsvítila by se mu nad hlavou žárovka
), aby nám všechno vzápětí vyložil šokující informací:
"Aha, já už vím, já jsem si to spletl s harfou !"Tak aby bylo jasno, můžete se juknout, jak to vypadalo, když si Kristýna konečně nesla nástroj domů:
Mraveneček v lese
A takhle to vypadá, když pilně cvičí.
Čelistka v akci
Většinou každodenní nebo skoro každodenní šmidlání a brnkání probíhá za dozoru tatínka. Se mnou jako cvičitelem to vypadá, jako by cvičenec, tedy cvičenka byla neustále mlácena šmy...smyčcem po hlavě, neboť nad zvukem toho krásného nástroje převažuje brekot a fňukání. Nedávno se Honza od malé cvičenky dozvěděl, že "hraju jenom na jablíčka", takže se zavírají do pokoje nejen s nástrojem, ale i s miskou plnou nakrájených jablek. Dovnitř nikoho nepustí, takže jen odhaduji, že ten malý brnkálek pěkně zahraje a dostane sladkou odměnu, jako když medvěd v cirkuse udělá kotrmelec.
Naše basa má miminko
