Při pohledu z okna na pondělní povětrnostní situaci zjistil každý z nás, že sněhová peřina se tam někde nahoře hodně protrhla a hromady sněhu nás donutily vytáhnout sněhule, kulichy a teplé prádlo. Já jsem nebyla žádnou výjimkou. Cestou do místa, kde celkem úspěšně předstírám práci
, jsem uvažovala, že provozovatel Místně Hrozného Drncání měl do ulic místo busů nasadit tažné psy a velkokapacitní sáně, těm by to klouzání šlo líp.
Po zdárném zdolání všech závějí nastalo potřebné odsněhulákování a částečné rozmrznutí. Hned potom jsem se vypravila do kuchyňky pod vidinou něčeho teplého do bříška na zahřátí. Něco alkoholického ... to v pracovní procesu jaksi nejde, teplé "thé" tedy bohatě postačí (zvlášť když mi moje léky proti padlosti na hlavu přikazují abstinenci). Na místě už bylo několik kolegyň, které se taky těšily na nějaký ten čajík nebo kafíčko. Než nám konvice rychlovarně ubublala vodu, krátily jsme si čas kocháním se tou idylickou nádherou za oknem (při bližším kontaktu jak známo veškerá idyla končí).
O pár okamžiků později z nás byla skupinka s totálně vytřeštěnýma očima. Naprosto něvěřícně jsme zíraly na kolegyňku, která venku provozovala cvičení tety Kateřiny, ovšem variantu Maruška od dvanácti měsíčků. Zkrátka se brouzdala ve sněhu
dočista bosa !! Nejdřív jsme si myslely, že asi hledá boty, ale podle výrazu ve tváři si to docela užívala. Když jsem jí později potkala na chodbě a ptala jsem se, co že to venku provozovala, hned se začala rozplývat, že takové sněhobrouzdání bez obutí je lahoda a krása.
Mezi námi, opravdu nemusím mít všechno a podobné kratochvíle si docela klidně nechám ujít.
PS: Jen pro upřesnění, spolupracovnice si stejně jako teta Kateřina evidentně libuje v ochlazování dolních končetin studenou vodou (pevné nebo tekuté skupenství, to už máte jedno), ale tím veškerá podobnost s proslulou literární postavou končí. Naše kolegyňka je příjemná dáma, po chodbách jsem jí poskakovat neviděla a že by někoho lekala zvoláním "to je vzduch, boží duch", o tom si dovoluji pochybovat.
