Ten, kdo má rodinu a ještě třeba nějaké ty ratolesti, mi dá za pravdu v tom, že většinou fungujeme jako pokladna, uklízečka, kuchařka, taxikář, pradlena atd., ale málokdy jsme jen za sebe jako lidská bytost. Když se ale naskytne možnost vypadnout z každodenního kolotoče, rychle tu příležitost popadneme za pačesy a držíme se jí jako klíště, i kdyby sebou házela jako splašená kobyla.
Tak i já jsem dostala šanci jít se trochu pobavit, pokecat s kamarády a hlavně si zatrsat svou milovanou salsu. Rychle jsem na sebe něco hodila, na ksicht si namalovala nějaký slušnější obličej a vypadla z domu jak ten pověstný cukrář. Místo zábavy se ale nacházelo na druhém konci naší stověžaté matičky a mně se ani trošku nechtělo harcovat sockou. Nahmatala jsem klíče od našeho stříbrného vozítka jménem Bertík ... vtom jsem si ale uvědomila, že jsem se v tom kalupu zapomněla dotázat, kde že autíčko najdu. No přece se nebudu vracet, říkám si v duchu. Popadla jsem tedy dálkové odemykadlo a začala jsem s ním mířit nazdařbůh po zaparkovaných autech v naději, že na mně některé přátelsky zablyká. Jak jsem tak byla zabraná do hledání, vůbec jsem si nevšimla, že mně z povzdálí pozorují dva příslušníci, kteří nás nám mají pomáhat a chránit nás ...
Za chvíli jim to nedalo a s nadějí v očích, jako že jsou určitě na stopě části bandy lupičů se ptají:
"Hledáte něco, slečno ?" Bylo už trochu šero, to si kdokoliv může splést takovou starou rachomejtli se slečnou
.
Já jsem ale byla tak zabraná do hledání, že jsem jim trochu nepřítomně odpověděla:
"No jasně, že hledám. Přece Bertíka, ne !" a hledám dál.
Oba pánové poněkud zkoprněli a v hlavě nejspíš řešili dilema, jestli mi dát pouta nebo svěrací kazajku. Celou situaci naštěstí zachránil sám Bertík, který poslušně zamrkal a já jsem mohla zmizet po anglicku z dohledu těch dvou strážníků.
A jestli se nevzpamatovali, tak tam čučí dodnes
