Už je to za námi. A co ? No ty krásné svátky pohody, klidu, rozzářených dětských očí, ale taky obžerství, konzumu a žlučníkových záchvatů.
My jsme je slavili po vzoru závodu míru, tj. na etapy. To podle počtu babiček a tetiček. Etapy byly letos čtyři. Jako prolog jsme si, jako každoročně, dali krátkou rybí procházku s venčením kapra a velkou nadějí, že se nám ho podaří vypustit do nedalekého chovného rybníka. Letošní šupináč byl pěkný divoch a taky trochu sebevrah. Už doma ve vaně tak řádil, že si svůj dočasný domov čtyřikrát vypustil. Naštestí jsme ho vždycky včas zachránili.
Počasí bylo opravdu na procházku jako stvořené: zima, ledovaté chodníky a pršelo. Vytáhli jsme z lehce navlhlého auta tašku s cákající rybou a vykročili. Ale asi levou nohou. Kapr se rozhodl, že nás předběhne a vyskočil ze zavazadla. Tak jsme honili toho rybího kaskadéra po zemi a kolemjdoucí nás pozorovali s lehce nevěřícím výrazem. Uprchlíka jsme úspěšně chytili a hurá k rybníku. Jenže ouha - vodní plocha byla jako na potvoru úplně schovaná pod ledovou krustou a šance, že chudáka kapříka protlačíme otvorem o průměru tenisáku, nebyla moc velká. Otrávení a mokří jsme se loudali zpátky k autu, abysme se popovezli o kus dál k jinému rybníku. Šplouchající tašku jsme zdárně dovlekli k vodě a už z dálky se na nás šklebily dvě velké díry. Z hlídacího domečku se najednou vynořil chlap a my jsme už už čekali, že nám pěkně vycinká, jakože tam nemáme co pohledávat. Pán byl naštestí hodný. Radil nám, že led není moc pevný na nějaké štrádování a ukázal díru u přitékajícího potůčku. Kapr tam žbluňknul, zamával ocasem a zmizel na průzkum svého nového obydlí. A my jsme si pak doma ještě dlouho pod peřinou zahřívali zkřehlé nohy a nalejvali se všemožným teplým pitím, že abysme tu mokrou výpravu neodstonali.

0 Komentářů