Každý z nás, kdo má nebo někdy měl nějakého čtyřnohého člena rodiny (jasně, že nemyslím stůl ani židli nebo postel), si určitě vzpomene na okamžiky, kdy se milé zvířátko rozhodne, že bude prostě po jeho a že neustoupí, kdyby na ubohé koze rajtovalo třeba deset čertů.
Jednoho obyčejného rána, kdy po obvyklém boji zase vyhrála zodpovědnost nad leností a já se chtíc nechtíc vypravila do práce (naštěstí Bertíkem místo ucourané socky), při čekání na vytouženou zelenou jsem se zaujetím pozorovala paní a jejího hafíka. Poslušně vyčkávali, až jim blikne zelený panáček. Madam byla poněkud subtilní, vážila odhadem dobrých 50 kilo živé váhy i s pořádnou železnou postelí a v drobné ručce pevně svírala svůj konec vodítka, aby dala jasně najevo, kdo je v téhle dvojici pánem. Na druhém konci "udidla" byl připnutý hnědý retrívr, ne víc než pětiměsíční, kdy už je to samá noha, ale pořád se to chová jako mimčo.
Konečně se dočkali správného signálu, že cesta na druhou stranu je bezpečná. Paní rázně vkročila do silnice a celkem pochopitelně počítala s tím, že pejsek jí bude následovat. Chlupáč byl ale zjevně jiného názoru. Svítí nakročený paňáca, panička může klidně jít. Co tam ale u všech všudy budu dělat já ? Žádný zelený pes tam nesvítí, tak tam přece nesmím, to dá rozum, pomyslel si nejspíš. Následně se rozplácl na chodník a že nikam nejde. Marně ho jeho velitelka popoháněla, tahala za vodítko, pes prostě trval na svém. Tak takhle to asi nepůjde, myslí si nešťastná pejskařka. Přejít prostě musela a tak v zoufalství zvolila metodu čapni neposlušného psíka pod pazuchu a hurá jde se. No jo, s hafíkem velikosti menší kabelky se tenhle cvik provádí celkem snadno a nesený čtyřnožec může protestovat jak chce. Ale jak to udělat s chlupáčem trochu větších rozměrů, který aby podpořil svoje rozhodnutí, tak ze sebe udělal nejtěžšího retrívra na světě a absolutně odmítá spolupracovat. Panička sebejistě popadla neposluchu pod předními tlapami, pak si ale všimla, že zadní část psa poněkud visí dolů jako kus hadru. Položila předek a začala odzadu. Jenže pak zase visela hlava a přední tlapy. Teď babo raď. V zoufalé situaci ještě několikrát vyzkoušela předek i zadek svého psího miláčka, ale pokaždé se stejným výsledkem. Nakonec neposlušného hafana čapla tak nějak uprostřed ("přečnívající" části psa visely celkem souměrně) a konečně se mohla vydat na druhou stranu. A nesený "předmět" ? Ten se naprosto srozumitelně chechtal pod psí fousy a kdyby nedělal plyšáka, tak si mne všechny tlapy, jak to bezvadně s paničkou skoulel a že zase vyhrál duch nad hmotou, totiž pes nad člověkem.

0 Komentářů