Přidávám další pokračování ze života naši malé rodinky.
Už mně trochu zkouší vychovávat (chacha). Když dělám něco, co se rodičům nelíbí, tak mi řeknou "Klárko ne ne ne!" a já buď brečím nebo to spíš zkouším pořád znova, dokud mi to nějak nepřekazí. Někdy, abych jim udělala radost, tak toho nechám, ale nedělám to často.
Jinak umím zase nějaké nové tělesné dovednosti. V postýlce nebo v kočáru se umím obrátit na bříško a zase koukám na svět z jiné perspektivy. Taky v postýlce okusuju šprušle, tedy ty dřevěné tyčky. Sice to nemá takové následky, jako kdyby to okusoval třeba bobr, protože nemám zuby (ještě pořád ne), ale stejně je to švanda.
Krásně umím posilovat svoje břišní svaly. Když mně nabídnou palce, tak se za ně chytnu a s minimální pomocí se přitáhnu až do sedu. Ale to prý nesmím moc dělat, podle paní doktorky na to ještě nemám vyvinutá záda. Ale je divné, já se v tom sedu pak udržím, tak co.
Mám za sebou další vysoce společenskou akci - svatbu. Ještě sice ne vlastní, ale kamarádů Petry a Davida. A byla jsem vzorným hostem jak na obřadu, tak i na hostině. Tam jsme s tátou a ještě jednou paní hráli bezva hru. Já jsem shazovala na zem víčka od lahví a oni je museli vrátit na stůl dřív, než jsem se shodila všechny. A mně to šlo líp !
Taky jsme byli všichni na dovolené, v Kruhu u Jilemnice. A hned celý týden. Takže jsem si zase užila lumpáren s Leilou a Daníkem. Počasí bylo celkem slušné, sem tam deštíček. Táta dokonce pilně sportoval, hrál fotbal, softball, volejbal a jiné baly a docela mu to šlo. Ale nebojte se, fotky tentokrát nebudou - máma zapomněla doma foťák.
Tak to je zase na chvíli vše.
PS.: Budoucí sourozenec je podle dnešní kontroly v pořádku.
2.7.2002
Připojuju další pokračování povídání o naší rodince.
Teď na to psaní nám trochu míň času, protože jsme koupili větší byt a je s tím spousta starostí. Ne snad že bych sama bourala a stavěla, na to máme lidi, ale jezdíme po různých úřadech a institucích, vybíráme dlažbu a kuchyň a tak. Ale jsou to celkem příjemné starosti.
Minule jsem zapomněla napsat, že jsme taky byli u mojí paní doktorky na kontrole. Vážila jsem 8220 g a měřila celých 70 cm. Ale od té doby pořád rostu, bylo to už před měsícem. Jinak byla se mnou paní doktorka spokojená.
Od minule jsem udělala výrazné pokroky v různých věcech. Tak předně pohyb. Dokážu se pohybovat už i dopředu. Nejdřív to šlo přitahováním rukama po zemi (táta říká, že jsem jako nějakej Meresjev), ale teď, kdy si mimo jiné už strčím nohy pod bříško a dokonce si i kleknu, tak se v kleku nejdřív houpu a pak se nohama odstrčím a tím se posunu. Jednou se mi povedlo přes kleknutí si skoro sednout. Ještě to sice nebylo úplně ono, ale já to vylepším.
Tak jako jsem se minule uměla otočit na bříško v postýlce, tak už to umím v kočáru (menší prostor než v postýlce) a dokonce i ve vaně. A ani si při tom nenaberu do pusy. Ve vaničce taky už klečím a cákám nohama i rukama, až jsou všichni kolem mokrý. To je vám bezva zábava !
Můj jídelníček se taky trochu mění. Už umím jíst jídlo, když jsou v něm kousíčky a i když pořád nemám zuby, tak ty kousíčky umím dásněma kousat. Jím taky strouhané ovoce a jednou jsem měla dokonce koprovku.
Ještě pár informací o budoucím sourozenci. Má stále čile k světu, roste a už prý i kope. I táta už dostal kopanec. Na kontrolu jde mám příští týden a prý by nám pan doktor mohl říct, co to bude, tak uvidíme.
Tak to bylo asi tak všechno.Tak si všichni užívejte léta a sluníčka a já se zase ozvu.
24.7.2002
Tak si představte, že jsme byli s tátou u doktorů podívat se mámě do bříška. Čekali jsme docela dlouho v čekárně (dělali jsme tam na lidi opičky, až se těhotným maminkám třásla břicha), zatímco pan doktor mámu vyšetřoval. Pak si nás zavolal a zapnul takovou velkou mašinu s chapadlem, kterým jezdil mamce po bříšku. A představte si, že na televizi co ta mašina na sobě měla, bylo vidět spousta černobílých čmouh, o kterejch mi rodiče tvrdí, že to je moje ségra. No potěš příroda, to mi teda neni vůbec podobná. No koukněte sami, vypadám snad takhle ? :
Máma pořát polehává a hodně spí. Malá Kristýnka, co jí má v bříšku (huráá, už nejsem nejmenší v rodině), jí docela dává zabrat a prý už kope. Teď, co jsou v Praze povodně, je táta často doma, protože se nemůže dostat do práce, takže spolu blbneme. Taťka si staví z mejch kostiček architektonické skvosty a já si hraju na demoliční četu. Taky se učím hrát na kytaru, i když rodiče říkají, že je to harmonický hudební nástroj a ne bicí. No co, odněkud se začít musí. Od té doby, co ve mě strejda Klimeš objevil posluchačský talent, tak se mi táta snaží aspoň občas chvíli hrát. Když sedí na zemi, tak si sednu vedle a mačkám mu struny na hmatníku. To vám je zajímavý, že táta když ty struny mačká, tak hrajou, ale když je zmáčknu já, tak hrát přestanout. Asi to chce nějakej grif, ale však já na to příjdu, žádný strach. Když jsme u toho sezení, už si umím nejenom sama sednout a to aniž bych se potřebovala přidržet okolí, ale dokonce i sama stoupnout (na to podporu už ale potřebuju). Škoda, že naši maji postel tak vysokou, jinak bych jim tam hnedle vlezla. Taky už jsem přišla na to, že po plazeni koberci jde ztuha, takže teď střídám techniky lezení podle podloží (jak říká babička). Když lezu v obýváku na korku, tak se plazím a když se doplazím ke koberci v ložnici, tak plynule přejdu k lezení na všechny čtyři. Ano, i to už umím, ale stejně plazení mám nejradši.
No nic, budu končit, máma se zvedá od televize a vypadá to, že mě půjde zkontrolovat, jestli už spím. Mám totiž už po večerce a píšu tajně pod peřinou, takže dobrou !"
17.8.2002
Tentokrát se Vám hlásím po kratší době než obvykle, protože mám nové super zprávy.
Narodil se totiž další člen naší velké rodiny. Ne, není to ještě ségra, ta má čas. Ale teta a strejda Klimešovi mají prcka. A představte si, zase je to holka. Jmenuje se Julča, tedy Julie, narodila se 26.8.2002 a její míra a váha jsou 51 cm a 3,4 kg. Už se těším, až ji uvidím.
A jak pokrokávám já? Řečeno slovy klasika fajn. Umím se už vykakat do nočníku, ne snad že bych si řekla, ale když mne na něj posadí v ten správný moment, tak udělám bobek do nočníku a ne do plínky.Doma zavírám a otvírám šuplíky už tak šikovně, že si do nic nepřiskřípnu prsty. I v mluvení už dělám pokroky. Kromě "tatata", "mamama" a "bababa" říkám taky "pepe". Že nevíte, co to je? No přece pejsek. Tohle slovo říkám hlavně, když honím Valdinku a ona přede mnou utíká, co může. Zatím je ještě rychlejší, ale já brzo dohoním, jen počkejte.
Jinak mám za sebou dva silné zážitky. Tak jednak se se mnou převrátil kočár. Klečela jsem v něm a najednou jsem byla na zemi. Naštestí to nebylo moc vysoko a spadla jsem jenom do trávy, takže to ani tak moc nebolelo. A ten druhej zážitek je koupání. Ale ne ve vaničce, ale přímo v bazénu, u Maříků na zahradě. Když jsem seděla nebo stála na schůdkách nebo jsem plavala na břiše (a někdo mně pochopitelně držel), tak to bylo fajn. Ale jak mně táta dal na záda, tak to se mi vůbec nelíbilo. A táta mně nechtěl zvednout, takže pak to musela máma rázně přerušit. Ale jinak se mi to líbilo.
Tak se mějte všichni krásně, vychutnejte si zbytek prázdnin a já zase brzo něco napíšu.
27.8.2002
Zdravím všechny příbuzné a přátele naší rodinky. Omlouvám se, ale máme teď málo času, protože se budeme konečně stěhovat do nového bytu. Už to tam, jak říká máma, vypadá jako u lidí.
Už jsme všichni viděli mojí malou sestřenici Jůlinku. Je to ještě malé mimčo, ale bude šikovná. Dneska je jí měsíc a už docela obstojně drží hlavu a skoro nešilhá. Zato pořád blije, což já jsem prý moc nedělala. Zase jsem prý ze začátku málo přibírala. Každá jsme šikovná na něco. Ostatně strejda dal na jejich stránky nějaké její fotky, tak se mrkněte (viz rubrika odkazy).
Já jsem sice za ten měsíc neudělala tolik pokroků, ale zato jsou významné. Už se vůbec neplazím, ale zásadně lezu po čtyřech, je to přeci jen důstojnější a hlavně rychlejší. A když dolezu k nějaké opoře, třeba židle nebo něčí nohy, tak si sama a už celkem rychle stoupnu. Taky už udělám pár krůčků okolo nábytku a když mně někdo drží za ruce, tak už taky něco ujdu (dneska jsme s tátou šli od okna až do kuchyně). Ještě to sice není jistá chůze modelek, ale to je jen začátek. Brzo už mi to půjde určitě bezvadně.
Onehdá mi táta ukázal kostku a pak jí schoval. Nejdřív jsem neveděla, co po mně chce a vzala jsem si na hraní jinou kostku, ale pak mi to došlo. Tak jsem se příště dobře dívala, kam jí schovává a pak jsem jí hned našla. No to se táta radoval. Taky si umím předmět nejen od někoho vzít, ale taky mu ho pak vrátit. Máma říká, že to je moc užitečná dovednost. Sice zatím nevím k čemu, ale určitě to brzy zjistím. Vrcholem mých dovedností je tleskání, které umím po někom kdykoliv (tedy kdykoliv se MNĚ chce) zopakovat. Máma se s tím chce předvádět, ale když se mi nechce, tak zavrtím hlavou, jako že ne a netleskám.
Nedávno byli táta s mámou na oslavě narození syna jednoho jejich kamarádů, a tak mně nechali přes noc u báby a dědy na chalupě. To bylo docela bezva, mohla jsem dělat lumpárny, bába mi dávala k jídlu věci, co mi máma dávat nechtěla (třeba chleba s máslem). Jen mně tam hrozně poštípali komáři. No vypadala jsem, jako když mám neštovice. Ale už mi to zmizelo.
Taky jsme byli zase u různých doktorů. Podle posledního vážení a měření jsem už pěknej kus ženský, vážím 9 kg a měřím 75 cm. Táta říkal, že už se pěkně pronesu. Paní doktorka neuroložka mne hrozně chválila, že jsem zcela v pořádku a moc šikovná. Jenže to stejně už všichni dávno vědí, kvůli tomu jsme nemuseli takhle chodit po doktorech.
Tak to je zatím všechno. Příště se Vám přihlásím nejspíš už z nového bydliště, tak nám držte palce k tomu stěhování.
26.9.2002
Hlásím se Vám už z nového působiště, tedy bydliště. Chvilku nám to trvalo, než jsme se zabydleli, takže i proto píšu po trochu delší době.
Takže co umím od minule nového. Paci paci, tedy tleskání umím dělat nejen na tu říkanku, ale i když třeba v televizi tleskají, tak já taky. Že slezu sama z postele, to už táta psal. Ale poslední dobou jsem to nějak pozapomněla. Umím ukázat, kde mám pupík, dát pusu a dělat pápá. Jasně, že se mi to nepovede vždycky, ale snažím se. A taky si sama držím sprchu, když mně myjou a umím vytáhnout špunt ve vaně. Hlavně dělám všechno, abych nemusela lézt po čtyřech jako pejsek (to už umím závratnou rychlostí), ale abych chodila po dvou jako ostatní. Takže když někde stojím, tak se pouštím toho, o co se opírám. A včera jsem přišla na to, že plastová hrazdička se zvířátkama může sloužit jako dobrá opora při chůzi. Tak jsem s její pomocí přešla celý obývák. To bylo jásotu. Tak snad mi to brzo půjde i bez opory.
Konečně mi začaly lézt zuby. Nejdřív jednička vlevo dole a pak i vpravo dole. Díky tomu už dokážu ukousnout měkký chleba a poradit si s kousky jidla, které nejsou úplně na kašičku.
Začali mně systematicky učit na nočník. Nepovede se to sice pokaždé, ale když se to povede, tak jsem hrozně chválená. Jak málo stačí k rodičovské radosti.
Už od minule jsem přešla na mlíko č.3, což je mlíko pro velké děti. Taky už můžu jíst všechno, jenom se mi to nesmí solit.
Jak jsme se přestěhovali, tak jsme taky začali chodit k jiné paní doktorce. Už jsme u ní byli na prohlídce, měřím 76,5 cm a vážím 10,3 kg. Jsem prý zdravá a statná a paní doktorce jsem se moc líbila. Ale mně se paní doktorka vůbec nelíbila, a tak jsem jí to taky dala patřičně najevo. Brekem a taky tím, že jsem jim tam počůrala, co jsem mohla. Ale jim to nějak nevadilo.
To nejlepší nakonec. Nedávno mi byl, no považte sami, už jeden rok. Tak dlouho už jsem na světě. Udělali mi oslavu, dostala jsem velký dort s jednou svíčkou, který jsem mohla patlat rukama, a spoustu hraček. Třeba panenku i s flaštičkou, hrnečkem a talířkem, skládacího šášu nebo kostky s kbelíčkem a otvory, co se do nich ty kostky házej. Ale nejvíc se mi líbí malé elektronické piánko, co hraje různé melodie a vydává zvuky zvířátek. S tím si vydržím hrát dlouho. Ostatně fotky z oslavy budou brzo v galerii.
Jinak se máme všichni fajn, máma už je jako kulička a všechno jí bolí. Ale prý už to nebude trvat dlouho (asi tak měsíc) a ségra bude na světě. Už jsem na ní moc zvědavá.
Tak to by bylo. Mějte se všichni fajn a já se zase brzo ozvu.
2.11.2002
Tak se Vám hlásím s další spoustou novinek ze života mého a naší rodinky.
Největší pokroky jsem udělala co se týče pohybu od někud někam. Začalo to tím, že jsem se pouštěla nábytku, stěn nebo něčí ruky a chvíli jsem stála sama bez opory. Ta doba se postupně prodlužovala až tak na dvě minuty. Pak jsem si vždycky sedla na zadek. Pak jsem si ze sedu zase sama stoupla (jednou se mi povedlo takhle vstát z nočníku) a zase jsem nějakou chvíli stála. Najednou jsem přenesla váhu jen na jednu nohu, posunula jsme tu druhou a hurá hurá, první krok byl na světě ! To bylo slávy. Pak jsem jich udělala postupně ještě asi 5 a usoudila jsem, že by to na nějakou dobu stačilo. A díky tomu mi táta koupil první pořádné boty s tkaničkama.
Dalších několik dovedností jsem začala dělat ve vaně. Pokoušela jsem se z ní vylézt, ale protože je moc vysoká, tak to bohužel nešlo. Taky umím dělat ve vaně (a nejenom tam) dřepy bez držení a už téměř plavu (vleže na břiše se opírám rukama o dno vany a nohy se mi pěkně vznáší).
V puse se mi to taky pěkně rozjelo. Ne snad že bych měla už zubu plnou ... pusu, ale kromě jedničky vlevo dole je už krásně vidět i jednička vpravo nahoře a klubou se i jednička vpravo dole a jednička vlevo nahoře.
Už stoluju jako ostatní dospělí, mám u stolu svojí vysokou židličku a v té pěkně sedím, když mně krmí. Spím sama v dětském pokoji jako velká holka. Vždyť u našich v ložnici bude brzo spát ségra, ke které se asi bude muset v noci vstávat a to se ke mně už nemusí.
Určitě si pamatujete, že umím dělat "paci paci", když někdo říká tu básničku. Tak už umím další, na "šiju boty do roboty ..." dělám příslušné pohyby rukama a nespletu si to s "paci paci". Taky umím ukázat, že jsem táááákhle veliká a říct "táákhle".A umím opakovat slovo "ne", když něco nemám dělat. Ale většinou to dělám dál. A taky umím rozsvítit a zhasnout lampičku.
Jinak se máme všichni fajn, už chodíme s mámou a ségrou na prohlídky do porodnice, kde jí pan doktor nebo paní doktorka vždycky prohlídne a řekne, že je všechno v pořádku a máme přijít za týden. Dneska ale paní doktorka řekla, že už je máma otevřená (oni to měří na prsty, ale na kolik prstů, to už nebylo řečeno) a že to může být brzo. A teď, když to píšu, tak čekáme, až přijede bába a bude mně hlídat, protože máma hlásí, že se něco asi děje.
Takže se zatím mějte a já dám zase brzo vědět.
3.12.2002
Pro jednou přeruším příspěvky od Klárky a musím vám sdělit radostnou novinku.
Dneska v noci se vám, nám, narodila druhorozená dcerka Kristýnka. Začalo to celkem nevinně, když mi Elka po tréningu (tedy po mem tréningu, Elka byla doma) volala, že uz ji občas tvrdne břicho a že volala do Podolské porodnice, kde jí řekli ať preventivně přijedeme. Ale že to nespěchá, že jí tam pravděpodobně jenom natočí monitor a pojedeme zase domů. I vyhlásili jsme první stav pohotovosti, který obnáší mimo jiné převoz vinohradské babičky k nám do Petrovic za účelem hlídání spící Klárky. Když jsme s babičkou Julákovou dorazili do Petrovic, našli jsme Elku v pohodě sedět u počítače jako by se nechumelilo. Ačkoli to skoro vypadalo, že porodní bolesti pouze předstírá, po chvilce balení jsem jí naložil do auta a jeli jsem se ukázat do Podolí. Tam, po cca hodinovém čekání, kdy byla Elka v ordinaci a ke mně se tím pádem nedostaly žádné zprávy, mi nakonec bylo oznámeno, že si tam Elku nechají. To ještě samo o sobě nemuselo nic znamenat, ale když asi za 15 minut sestřička vyšla s tím, že Elka dostala klystýr a teď se sprchuje, bylo mi jasné, že do půl hodiny bude na sále.
Abych to zbytečně neprodlužoval, po úporném úsilí čítajícím cca 45 minut se nám narodila krásná zdravá holčička. Dali jsme jí jméno Kristýna. Narodila se podle nemocnicních hodin ve 2h 23min SEČ, měří 50 cm a váží 3,27 kg. Zatím jí samozřejmě neprohlédl pediatr (teď. když to píšu, je to sotva tři hodiny), ale na první pohled vypadá zdravá, což nám i hlasitě oznámila. Zatím nevím, kde holky budou ležet (tedy čislo pokoje), až to vědět budu, tak to samozřejmě i řeknu (napíšu). Teď dovolte šťastnému dvojotci, aby šel po dlouhé noci spokojeně usnout.
4.12.2002
PS: Už jsou i dvě fotky !
|
