Pro jednou přeruším příspěvky od Klárky a musím vám sdělit radostnou novinku.
Dneska v noci se vám, nám, narodila druhorozená dcerka Kristýnka. Začalo to celkem nevinně, když mi Elka po treningu (tedy po mém treningu, Elka byla doma) volala, že uz ji občas tvrdne břicho a že volala do Podolské porodnice, kde jí řekli, ať preventivně přijedeme. Ale že to nespěchá, že jí tam pravděpodobně jenom natočí monitor a pojedeme zase domů. I vyhlásili jsme první stav pohotovosti, který obnáší mimo jiné převoz vinohradské babičky k nám do Petrovic za účelem hlídání spící Klárky. Když jsme s babičkou Julákovou dorazili do Petrovic, našli jsme Elku v pohodě sedět u počítače, jako by se nechumelilo. Ačkoli to skoro vypadalo, že porodní bolesti pouze předstírá, po chvilce balení jsem jí naložil do auta a jeli jsem se ukázat do Podolí. Tam, po cca hodinovém čekání, kdy byla Elka v ordinaci a ke mně se tím pádem nedostaly žádné zprávy, mi nakonec bylo oznámeno, že si tam Elku nechají. To ještě samo o sobě nemuselo nic znamenat, ale když asi za 15 minut sestřička vyšla s tím, že Elka dostala klystýr a teď se sprchuje, bylo mi jasné, že do půl hodiny bude na sále.
Abych to zbytečně neprodlužoval, po úporném úsilí čítajícím cca 45 minut se nám narodila krásná zdravá holčička. Dali jsme jí jméno Kristýna. Narodila se podle nemocničních hodin ve 2h 23min SEČ, měří 50 cm a váží 3,25Kg. Zatím jí samozřejmě neprohlédl pediatr (teď, když to píšu, je to sotva tři hodiny), ale na první pohled vypadá zdravá, což nám i hlasitě oznámila. Zatím nevím, kde holky budou ležet (tedy čislo pokoje), až to budu vědět, tak to samozřejmě i řeknu (napíšu). Teď dovolte šťastnému dvojotci, aby šel po dlouhé noci spokojeně usnout.
4.12.2002
PS: Už jsou i dvě fotky !
Zdravím Vás všechny a doufám, že i po Vánocích se těšíte na nové povídání o naší rodince.
To, že máme nového člena rodiny, to už Vám táta napsal. Ze mně se tímto stala starší ségra. Doufám, že nebudu odstrkována a zanedbávána. Kristýna toho zatím moc neumí, jenom jí (spíš se cpe, mámino mlíko jí už od 15. dne života nestačí a musí dostávat nášup), spí (v noci třeba 7 hodin v kuse), brečí a spotřebovává plíny. Ale zas tak nešikovná není, celkem slušně zvedá hlavu a taky se zkouší otáčet na bok. Už ve 12 dnech překročila svou porodní váhu (mně se to povedlo až v 6 týdnech). Takže se zdárně rozvíjí. Já mámě pilně pomáhám, třeba když Kristýnka brečí, tak jí dělám "malá malá" a už se těším, až si spolu budeme hrát.
A co moje pokroky ? To, že se umím krmit sama, to už víte z Galerie. Taky to zkouším se lžičkou, ale zatím jí jen do jídla namáčím a pak to olíznu. Brzo mi to ale půjde líp, uvidíte.
Nedávno jsme se s našima koukali na Neváhej a toč. Moc se mi to líbilo a taky jsem se některým příspěvkům smála. Táta ale nechtěl věřit, že se směju tomu, co se děje na obrazovce a pořád tvrdil, že se směju proto, že slyším, jak se smějou lidi v televizi. Když si to myslí ...
V samostatné chůzi zatím další pokroky nejsou. Udělala jsem sice pár dalších krůčků, ale to bylo všechno. Po čtyřech mi to zatím jde přece jen rychleji.
V posledních několika dnech jsme celá rodina nenaložení a mrzutí, protože máme všichni rýmu. Táta s mámou už umějí smrkat, těm je hej, ale ségra a já to neumíme a tak nás trápí s odsávačkou. No řeknu vám, znám příjemnější věci. Prý se to ale musí, aby nám to nevletělo do čelních dutin nebo do ucha. Takže to musíme přetrpět.
Máme za sebou moje druhé a ségřiny první Vánoce. Kristýnka z toho zatím moc neměla, ale já už ano. Svoje dárky jsem si skoro sama rozbalovala, líbil se mi stromeček a fascinovaly mně prskavky. A asi jsem byla moc hodná, protože mi Ježíšek přinesl spoustu dárků: stavebnici, pejska na kolečkách, co bubnuje na bubínek, když se s ním jezdí, nějaké oblečení, postýlku na panenku, pískací knížku, věci na písek (kyblíček, bábovky, lopatku, hrabičky a konývku). A taky mobil. Ale není opravdový, je to jen hračka. Okoukala jsem, jak se to používá a vždycky si vyťukám nějaké číslo a pak do telefonu povídám. Ale asi je to nějaké rozbité, nikdo mi neodpovídá. Akorát ostatní se tomu moc smějou a říkají, jaká prý jsem šikovná.
Teď je před námi ještě Silvestr. Ale tentokrát nikam nepojedeme, protože Kristýnka je ještě malá na ježdění do takové zimy. Takže asi pozveme nějaké kamarády a oslavíme to pěkně doma v teple.
Všichni se mějte krásně, nenastydněte a na Silvestra se moc neopijte a přeju vám za celou naší rodinu krásný Nový rok 2003.
26.12.2002
Tak se vám hlásím poprvé v novém roce a mám pro vás spoustu novinek.
Mladší má přednost, takže začneme ségrou. Kristýnka se pěkně rozjedla, dokrm už má 90 ml (dříve to bylo 60) a jednou denně dostává jenom flašku, aby se naspořilo mlíčko na noční krmení. Hlavu už dokáže zvednout, chvíli držet nebo jí na bříšku otočit. Taky se na nás už hezky směje a jednou zkusila i smích. Byla se i převážit u paní doktorky (3950 g) a na kontrole s kyčlemi (vše v pořádku, žádné široké balení aní dečka).
No a teď já. Hlavně zlepšuji chození. Doma ujdu už notný kus sama a ještě líp mi to jde, když něco držím (prostě to jen nesu v ruce), třeba kyblíček nebo ovládátko na televizi. A protože rodiče usoudili, že už musím jít jako velká, tak se učím jíst lžičkou (celkem to jde, tedy pokud to cestou nevyklopím) a pít z hrnečku (princip je mi už jasný, ale většinou hrneček nakloním dřív, než ho donesu k puse, takže si to vyleju za výstřih nebo do bryndáku s okapem, kde si pak nakonec ještě vyráchám ruce).
Taky mluvení už mi jde líp, říkám "pejsek" a "tak". Jinak se snažím opakovat to, co mi říkají dospělí, ale to mi prý ještě není moc rozumět. Krásně předvádím, jak se nalévá džus z krabice a jak se pak pije a jak se berou kapičky nebo jiná tekutá medicína. A ukazuju "Vařila myšička...". Hlavně ten konec, jak běžel do komůrky a všechno tam spapal se mi moc líbí. A protože tohle všechno jsou věci, které foťák dost dobře nezachytí, rozhodli jsme se koupit videokameru. Takže brzo budou na našich stránkách nejenom statické, ale mozna i pohyblivé obrázky.
Abych nezapomněla, mám za sebou taky další návštěvu kadeřnictví. Táta sice říkal, že mně ostříhá strojkem, ale máma mu to zakázala. Takže jsme s mámou byly u normální kadeřnice pro dospělé a moc mně tam chválili, jak prý krásně držím a vůbec nevyvádím jako jiné děti. Taky proč by.
Byli u nás po dlouhé době na návštěvě Chmelařovi s Daníkem. To už je velký kluk, ale docela jsme si rozuměli. Moc se mu líbily moje hračky a tak mi dal kousek čokolády. Jen tátovi se to moc nelíbilo, že prý na čokoládu mám jestě čas.
Máma začala minulý pátek chodit cvičit, aby zase nabrala kondici. Zatím je to prý pořádná zabíračka, je trochu zmožená po nás (dvou dětech), ale když bude chodit pravidelně, tak se to určitě brzy zlepší.
Tak to je zatím všechno. Mějte se všichni krásně a přístě zase na sepsanou.
20.1.2003
Zdravím příbuzné a příznivce naší rodiny. Omlouvám se za větší časovou prodlevu, ale povídání bylo už nějakou dobu napsané a taťka ho zapomněl dát na stránky.
Takže co umíme od minule nového. Ségra nasadila docela slušné vývojové tempo. Na bříšku už krásně udrží hlavu, a to docela dlouho, krásně se směje i nahlas, brouká si a dokonce se už dvakrát přetočila z bříška na záda. Umí už chrastit na "kačenky" (pro ty, kdo neví, jsou to chrastítka zavěšená na gumičce a povešená přes kočárek nebo postýlku).
Páni doktoři a doktorky jsou s ní spokojeni, ledviny má v pořádku a v 7.týdnu života vážila 4,7 kg. Slušný, ne. Já měla tolik až ve třech měsících. Tím pádem už jí jsou plíny č.2 malé a musí mít už větší. A protože roste taky do délky, je jí malý už i košík na spaní. Takže přes den spí v kočárku (nebo většinou venku na balkóně) a na noc dostala mojí postýlku. A já spím v nové větší postýlce, která má takovou chytrou věc - dají se jí vyndat dvě šprušle, takže vzniklou dírou se dá z postýlky vylézt. Už se mi to jednou povedlo, ale vzhledem k tomu, že to bylo večer před spaním, tak mě rodiče zase vrátili zpět do postýlky.
Jinak jsem se taky neflákala. Lezu už všude možně. Vylezu na gauč v obýváku, na postel u našich v ložnici, odkud se dalo vlézt ségře do košíku na spaní (a udělat tam binec). A na gauč v dětském pokoji vylezu pochopitelně taky a odtud už je jenom kousek na přebalovací pult. A to všechno sama.
Chodím už jako velká. Už vůbec nelezu po čtyřech, doma chodím už docela rychle a venku chodím za ruku a i sama.
Taky v nošení různých věcí jsem dobrá. Umím mámě přinést prázdnou flašku od mlíka do kuchyně, přinést si nočník a když je pak prázdnej (což je bohužel poslední dobou většinou), tak ho uklidit na místo (na záchod) a tak. Taky si vyndám sama pití z ledničky, odšpuntuju si ho a pak se sama napiju.
V mluvení taky "pokrokávám fajn". Říkám "paci", "mlíko", "Klárka" a věty "táta pápá" a "pojď sem". Taky jsem jednou řekla "nos" a ukázala sem na něj. Samozřejmě, že to není často dokonale srozumitelné, ale při troše fantaze mi rozumět je. A když mně někdo vezme k počítači na klín, tak vím, kterým tlačítkem se mi ukáže pejsek a pak řeknu "pejsek" a "haf".
Páni doktoři jsou se mnou taky spokojeni. Kyčle mám už dávno v pořádku, nebudou mně kvůli tomu sledovat. Vážím už skoro 12 kg. Taky jsem byla na očkování a zatímco ostatní děti brečely, když je očkovali, já jsem ani nepípla. Všichni mně pak moc chválili, jak jsem statečná.
Zase jsme všichni měli rýmu a ségra a já jsme měly trochu teplotu, ale už jsme úplně zdrávi. Na tátu nám teď prý leze chřipka, tak uvidíme, co z toho bude.
Jinak se máme všichni fajn. Jenom vám musím trochu vynadat, že nám skoro vůbec nepíšete do knihy návštěv. Tak se polepšete.
Tak to je z našich novinek všechno. Brzo budou zase nějaké fotky. Takže se zatím mějte bezva.
24.2.2003
Ahoj všichni !
Zdravíme Vás všechny. Jsou tu další novinky ze života naší rodinky.
První velká novinka je to, že už to píšeme obě, ne jenom Klára.
Kristýna:"Vždyť už jsem dost velká na to, abych taky něco řekla, ne."
Klára:"To máš pravdu, já jsem ve tvém věku taky psala tyhle stránky sama."
Kristýna:"Takže nejdřív moje dovednosti za uplynulé období.
Trubte fanfáry, dneska mi jsou přesně 4 měsíce, což je zlomové období hlavně co se týče jídla.
Jinak se cpu jako o závod skoro vším, co mi dají do pusy. Hlavně tedy pořád mlíko (z flašky 120 ml, když dostávám od mámy a když je to jenom z flašky, tak 150). Ale už mi tohle množství taky skoro nestačí. Začali mi dávat taky už něco jinýho. Nejdřív banán (k němu jsme měla ze začátku nedůvěru), pak to zkusili s hruškovým pyré (to už bylo lepší). Taky jsem dostala šťávu z jablek, ta mi moc chutnala. Teď mě čeká mrkev a jiná zelenina, kaše a tak. Tak jsem na to zvědavá. Abych nezapomněla, když zkouším jíst ze lžičky, tak už sedím v takovém polohovacím křesílku jako velká.
Co se týče pohybu a pohyblivosti, tak v tom taky nezaostávám. Na zádech se točím kolem svislé osy, zkouším se převalovat na bok a jednou se mi povedlo se na gauči převalit z bříška na záda. Jenže než jsem se stihla začít radovat, jak se mi to krásne povedlo, tak jsem zjistila, že tam už není gauč a v příští chvíli jsem už byla na zemi. Moc jsem se nebouchla, ale pořádne jsem se lekla. A taky si umím vyndat dudlíka z pusy (jednou jsem usnula i bez něj) a odvázat kačenky od postýlky.
Spím už celou noc (to už skoro 6 týdnů, ségra to zapomněla napsat), tj. tak od 21 hodin do 7 nebo i do 8. A před usnutím brečím buď jenom chvilku nebo vůbec.
Naučila jsem se taky jednu ptákovinku. Prdíkovat pusou. To když dělám, tak se dospělí smějou a říkají, že už je se mnou konečně zábava. Blahoslavení chudí duchem.
A teď něco o ségře ..."
Klára:"Počkej, počkej, teď já. Neboj se, popíšu i svoje hříchy.
Já toho mám tentokrát docela dost.
Umím zase další spustu slov. Říkám "ahoj", "ještě" (když mi má táta dát ještě piškot) a "hají", pojmenovávám zvířátka "koník", "králíci", "kačer", "prase", taky zvuky, co vydávají zvířátka, jako "haf haf", "béé" a "káč káč". Pak říkám "Jouli jouli", což je Julie. A umím i větu "mami papej". Sice neříkám "r" a "l", ale rozumět tomu snad je.
Naučila jsem se lézt po schodech. Zatím jenom po čtyřech, ale já to zlepším. Nedřív mi to nešlo, tak jsem říkala "sákryš", ale pak se to povedlo, tak jsem se pochválila "no vidíš". Další slušný lezecký výkon je to, že vylezu jenom na gauč, ale i na jeho okraj a koukám pak z okna na lidi a na pejsky. A jsem už tak veliká, že dosáhnu na kuchyňskou linku (jen na to, co leží hodně na kraji). Máma říkala, že už budou muset dát ohrádku na sporák, asi aby hrnce nikam neutekly.
Jinak jsem už dost veliká, nosím plínky č.5. Pro děti se už větší nedělají.
Sama umím ukusovat jablko a chleba a přitom si to sama držím. Naučila jsem se pít z flašky od Jupíka (to je takovej ten uzávěr, co se vytáhne zubama), otevřít si ho ale ještě neumím. A sama se docela slušně krmím lžičkou.
Jednou máma přerovnávala fotky a já tam viděla svojí fotku. Tak jsem hned mámě musela říct, že je tam "Káka", jako Klárka. A s tátou jsme koukali na naše domácí záběry a tam byla taky "Káka".
Už se zkouším sama oblékat, jednou jsem si sama skoro oblékla vršek od pyžama. A když jsme u toho oblečení (abych splnila slib a napsala i svoje hříchy), tak často k velké mámině nelibosti vyndávám oblečení ze skříní (táta tomu říká leteckej den) a teď jsem ho začala nosit do pračky.
Babička Juláková mě naučila říkačku "Paci, paci ...", ale v ní táta nekoupil botičky a maminka pásek, ale "... máme očka maličký, a pusinku na papání a nosánek na cinkání". Takže teď když se mi řekne "paci paci" ,tak ukazuju podle té říkanky na oči, nos a na pusu.
Nedávno jsme s mámou byly v sekáči pro nějaké oblečení a víte, co tam měli ? Krásný kočárek přesně pro mně. Moc se mi líbil. Hned jsem s ním začala jezdit po krámu, takže mámě pak nezbylo nic jiného, než mi ho koupit. Doma v něm kromě panenky vozím s oblibou klíče nebo ovládátko na televizi.
Abych nezapomněla, měli jsme další návštěvu, tátova kamaráda Marvina. Byl dlouho někde u protinožců a teď se vrátil do čech. Lidi, ten vypadá jako strašidlo. Pokud si ho pamatujete, byl to prý tátův svědek na svatbě. Má asi 190 cm, dlouhé vlasy, dlouhé fousy a brýle, no co vám mám povídat. Jak já se ho bála, to bylo hrozné."
Kristýna:"Brečela asi čtvrt hodiny a vůbec se nechtěla mámy pustit."
Klára:"Náhodou máma s tetou Blankou říkaly, že kdyby ho neznaly a potkaly ho o půlnoci venku, tak se ho taky budou bát, tak co."
Kristýna:"Podobně ségra brečí, když jí myjou hlavu. Jako by jí někdo mučil."
Klára:"Ty jsi ale žalobníček. Počkej, až ty budeš mít taky něco, co tu nebudeš chtít ventilovat, tak já to taky povim."
Obě:"No nebudem se tu veřejně hádat.
Mimochodem, úrazy nemáme jenom my. Táta málem díky sportu přišel o oko. Na florbale ho tam trefili míčkem a pak měl monokla, jak když někomu spadnul na zaťatou pěst. Takže nesmí cvičit, řídit auto a měsíc nás nesmí zvedat. Ale to poslední moc dlouho nevydrzel.
Tak to bude zase na nějakou dobu všechno. Mějte se fajn, pište do knihy návštěv a táta brzo dodá nějako nové fotky.
4.4.2003
Tak Vás všechny zase zdravíme v tomhle skoro letním počasí a tady je další povídání o nás všech. Zase už to bylo nějakou dobu napsané, ale táta to pořád ne a ne dát na stránky. Tak to musíme udělat samy.
Kristýna:"Dneska toho bude docela dost."
Klára:"No je pravda, že jsme se tenhle měsíc opravdu neflákaly. Ale pěkně po pořádku. Mladší má přednost, takže povídej."
Kristýna:"Takže já.
Jak jsem minule psala o tom jídle, tak mi začali dávat opravdu různé jiné věci než jenom mlíko (už nedostávám začáteční č.1, ale pro středně pokročilé děti, tedy č.2). Nejdřív samotnou mrkev (ta mi nechutnala a mocně jsem jí prskala), pak jenom bramboru (to bylo ještě horší) a pak to zkusili s kupovaným "rozčvaňhaným papundeklem" (tam bylo už i maso, tak to bylo trochu lepší). Nakonec máma zkusila uvařit něco sama a to už mi chutnalo. Ale když to pak zkusili s pomerančem nebo s jahodami, tak to máma nestačila tak rychle nabírat, jak jsem já krásně otevírala pusu. Začali mi dávat rýžovou kaši, nejdřív z flašky, ale to byl totální neúspěch, ale normálně ze lžičky to šlo. Taky jsem přišla na to, že když mi něco nechutná a neotvírám pusu nebo to i třeba prskám, tak to mámu za chvíli přestane bavit a dá mi něco lepšího. Takže jím v podstatě všechno, co mi dají, jenom ovocné šťávy mi moc nejedou. Následkem změny stravy taky už nekakám bahno, ale krásné bobky.
Jinak už neležím jenom na zádech, ale umím se bezvadně převalit ze zad na bříško, zatím jenom přes levou ruku, i když na druhou stranu už mi k úplnému převalení chybí jenom kousek. Takže když jsem na zemi, tak se pořád převaluju (často rajtuju na bříšku tak vehementně, že - slušně řečeno - vidím svoje jídlo ještě jednou) a protože se neumím převalit zpátky na záda, tak se pak děsně vztekám a musí mně převalit dospělí.
Taky jsme byli zase u pánů doktorů. Kyčle mám úplně v pořádku, už tam nemusíme. Paní doktorka pediatrička se mnou byla taky spokojená, asi proto mi píchla dvě injekce najednou. Naštestí to zase až tak moc nebolelo. Taky mně zase vážila. A vzhledem k tomu, že jsem prý "dobře živená", tak není divu, že navážila 7,60 kg. Jenom pro srovnání, sestřenka Julie ve svých 8 měsících váží 7,40 kg. Ale všichni říkají, že já to vyběhám a Julie to brzo dožene.
Tak to by bylo ode mně asi všechno a teď předávám slovo ségře."
Klára:"To toho Kristýnka umí, co. Vždyť je to taky moje ségra. Ale já jsem taky šikovná holka.
Přidávám další slova do svého slovníku. Říkám "kuku" nebo "kuk", když na mně táta juká nebo já jukám na něho; jdu se k někomu dospělém přitulit a řeknu "tulituli"; točím se na místě dokola a říkám "tani"; hození míče doprovodím slovem "hop". Taky říkám "mani", což je medvídek, kterého mám moc ráda a všude ho s sebou nosím. A ještě umím "pojď sem" (to mi říkají často), "auto", "pusu" a "nána". Když koukám na Večerníčka, tak říkám "dobrý večer" a "dobrou noc" (pochopitelně, že ne takhle srozumitelně) a když se houpe na koníčkovi, tak říkám "houpy houpy". Taky jsem se naučila ukázat na nos a říct "nos" a na oko a řeknu "oko".
S tátou se rádi díváme na hokej a když včera naši dali gól, tak jsem taky zvedla ruce nad hlavu a křičela jsem "gól". Táta pak chtěl, abych to udělala ještě několikrát, i když jsme v té chvíli žádný gól nedali. Asi ho tím přivolával.
Hodně se zdokonaluji v přesunech směrem nahoru a dolů. Například po schodech dolů už chodím po dvou (samozřejmě se držím zábradlí) a už se mi to jednou povedlo i nahoru. Táta mně naučil vylézt na skluzavku, to mi jde bezva, ale když se chci sklouznout, tak to se přeci jen ještě trochu bojím a musím se někoho držet. Taky jsem přišla na jednu užitečnou věc. Když jsme s mámou venku a já nechci, aby mně někam vedla za ruku, tak se jí chytnu zepředu za nohy a věřte nevěřte, máma nemůže jít dál. A já za chvíli můžu jít tam, kam chci já. Taky hodně pomáhám se svlékáním. A dokonce se mi jednou podařilo vyndat tyčku u postýlky.
Dlouho tu nebyla řeč o zubech. Taky nebylo proč. Ty současné mi rostou a nové pořád nic. Až teď. Nějakou dobu mě to svědilo v puse a jinak se nic nedělo. Včera máma zjistila, že se mi vyklubala dvojka vlevo i vpravo nahoře a dvojka vpravo dole se brzo vyklube taky."
Abychom nezapomněli, tátovo oko už je úplně v pořádku.
Ve čtvrtek jedem s našima a s babičkou a dědou Julákovými do Krkonoš na 4 dny. Už se tam moc těšíme.
Zase Vás musíme trochu pokárat, že skoro nikdo nepíšete do knihy hostů. Táta je z toho moc mrzutej a myslí si, že tyhle stránky nikdo nečte. Tak nám tam napište něco pěkného, ať víme, že to nepíšeme zbytečně.
Tak to je pro tentokrát všechno. Mějte se dobře a užívejte sluníčka.
5.5.2003
Haló, haló, jsou tu další novinky ze života naší rodinky.
Omlouváme se, že píšeme jenom jednou za měsíc, ale jednak se toho tolik neděje a kdyby to bylo jednou za týden, tak by tu nebylo někdy skoro nic, a jednak na to není tolik času, protože musíme taky ty nové věci dělat, aby jsme tu o nich mohly psát.
A to květnové povídání jsme sice nakonec dali na stránky sami, ale protože neumíme obnovit avízo na titulní stránce, tak o dalším povídání nikdo nevěděl. Musíme to tátovi připomenout.
Kristýna:"Takže co je u mně nového. Vypilovala jsem převalování od překulení z bříška na záda přes levou ruku, pak i přes pravou až k tomu, že bezvadně válím sudy kamkoliv. Převrátím se už i v postýlce, ale většinou se přetočím "naštorc" a dál už to nejde, protože zároveň prostrčím nohy mezi šprušlema a pak mi zbývá jenom nahlas řvát. Už bych i lezla, ale protože to zkouším zatím jenom stylem "plavání" (na břiše máchám rukama a nohama), tak mi to zatím nejde. Ale až já na to přijdu, to bude věc. A nespím jenom na zádech, spím i na boku.
K jídlu mi dávají všechno to, co předtím, jenom mi přidali věci s lepkem, tedy piškoty, těstoviny a tak.
A abych nezapomněla, dneska je mi přesně půl roku.
Ode mně je to všechno, teď bude psát Klárka."
Klárka :"Já toho mám tentokrát docela dost.
Takže nejdřív jazyk český. Přibyly slova "opice", "nechci", "kok" (krok), "pálí", "boty", "uši", "nohy", "čau", "obočí", "vlasy", "fousy", "čelo", "kju" (děkuju) a "prosím", "tany" (když se točím dokola), a taky "myška", "krteček", a "veče" (večerníček). Mimo to říkám věty "to je krása" a "a je to". Zlatým hřebem mého mluvení je, když máma řekne "jedna, dvě", tak já doplním "tři", máma řekne "čtyři", já to zopakuju a někdy pak dokonce řeknu "pět". Jinak čísla od 4 do 10 opakuju a pak taky velkou spoustu slov, co řeknou dospěláci, tak zopakuju. Celkem sama říkám kolem 60 slov.
Teď by měl přijít jazyk anglický, ale ten neumím, a pak jazyk uzený, a ten zase ještě nesmím. Takže jiné odvětví mojí činnosti.
Páni doktoři. Těch jsem se začala bát. A není divu. Nejdřív mě paní doktorka píchala do nohy, a jak já jsem nechtěla a prala jsem se s ní, tak mně ta noha po píchnutí bolela celý týden. Pak mi paní doktorka na ORL koukala do uší, do nosu a do pusy, což by samo o sobě nebylo nepříjemné, ale ona mi tam ještě strkala trychtýře, špachte a nakonec mi ještě do uší lila spoustu vody, aby nakonec zjistila, že mi nic není a uši i vše ostatní mám v pořádku. I jinak jsem zdravá, vážím kolem 12 kg a měřím 85 cm.
Naučila jsem se spoustu dovedností, které se pro život už docela hodí. Umím otevřít jogurt, utírám Kristýnce pusu, otevřu Indulonu a mažu Kristýnce tváře, krmím mámu a pak jí taky utřu pusu, umím otevřít dveře na chodbu i do ložnice a když dopiju mlíko nebo šťávu, tak tu flašku sama odnesu až do dřezu. Tak, to jsem šikovná, co.
Teď takové drobnosti, co nikam moc nepatří. Naučila jsem se mračit. Ale ne jen jako šklebení bez souvislosti, ale když se mi něco nebo někdo nelíbí, tak se zamračím. Se zubama pokračuju, hlásí se dvojka vpravo dole a dokonce i čtyřka vlevo dole. Takže mi máma koupila kartáček a já se učím si čistit zuby. A aby neměla přírůstek do jídelníčku jenom Kristýna, tak mně přidali vajíčko."
Tak to je ze samostatných zážitků všechno a teď přijdou na řadu věci, které jsme zažily společně.
Jeden den odpoledne k nám přišla teta Blanka s Julií a pak i babička Juláková. To by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního, ale pak odešla nejdřív teta Blanka a nakonec i naše máma. Takže bába na nás tři byla sama. Ale všechny jsme byly hodné, jenom Julie nechtěla jíst ani ovoce, které jsme jedly zároveň s ní, ani tvaroh. Nakonec dostala flašku s mlíkem a byla spokojená.
Tátovi nastala v životě velká změna. Začal chodit do práce. Ne snad, že by byl do teď nezaměstnaný, ale nechodil pravidelně. Dohodl se totiž s jednou firmou, která prodává přístroje do nahrávacích studií a do televizí, že tam někoho potřebují a tak tam pracuje. Od pondělka do pátku musí vstávat už v sedm hodin ráno, což je pro našeho taťku, který vstával nejdřív v 11, děsné. Ale snad si zvykne.
V minulém povídání mimo jiné bylo, že pojedem na výlet do Krkonoš. A taky že jo. Bylo to tam bezva. Osazenstvo byli, kromě našich rodičů, jenom "staříci", tj. spolužáci z VŠ a kamarádi dědy a babičky Julákových. Ale legrace bylo až dost. Chodili jsme na výlety (Pomezní boudy, bouda Jana, Portášky) a měli jsme dokonce ohýnek a pekli jsme buřty.
Kristýnu teď čeká vítání občánků. Je to 19.6. v 16,30 v knihovně ZŠ v Bellově ulici, tak doufáme, že kdo budete moct, že se dostavíte. Budeme se těsit.
Tak se všichni mějte moc fajn a dávejte na sebe v tom horku pozor.
4.6.2003
P.S.: Máma:" Dneska jsme pro Klárku přišli na bezva věc. Dali jsme jí na balkon vaničku, napustili vodou a Klárka se v ní bezva rochnila. Začala jsem jí polejvat hlavu vodou a čekala, že začne vřeštet, ale představte si, nic! Ani pípnutí, voda jí tekla proudem přes obličej a ona ještě se tomu smála. A nakonec vůbec nechtěla z vody. Večer ve vaně ječí, ať se jí hlava sprchuje nebo polejvá, brečí už když se jí přiblížíme vodou k obličeji. Tak já už těm dětem asi nerozumím."
Ahoj, ahoj, zdravíme všechny u prvního letního povídání.Tohle povídání už je na stránkách docela dlouho. ale táta nedal na hlavní stránku upoutávku, takže o něm níkdo nevěděl.
Tentokrát je to zase celkem dost, tak se do toho bez váhání pusťme.
Kristýna:" Tak za ten měsíc jsem udělala hodně pokroků.
Nejvíc je toho asi v oblasti jídla. Jím už 4 x denně jako dospěláci. Ke všem druhům jídla, co mi zatím dávají, přidali jogurt. Lidi, to je ale dobrota. A taky jsem se naučila pít šťávu, což jsem dřív vůbec nechtěla. Obě máme nejradši Kubíka. Mlíko samozřejmě piju dále, dokonce večer, kdy mám jenom mlíko, tak už ho vypiju 180 ml.
Paní doktorka mně zase měřila a vážila, aby zjistila, jak dobře rostu. V 6 měsících jsem měřila 71 cm a vážila 8,5 kg. Takže mi museli na noc začít dávat větší plíny, už číslo 4.
Nedávno jsem se naučila nový druh pohybu, a to směrem vpřed. Nejdřív jsem si strkala kolena pod bříško a houpala se na nich a pak jsem zkusila pohyb dopředu. No, poprvé to skončilo na nose, ale už to zdokonaluju. Sice to ješte není lezení po čtyřech, ale čisté plížení plazení to už taky není. Budu na tom pilně pracovat a brzo polezu jako pejsek.
V postýlce už jsem hrozně pohyblivá. Točím se všemi směry (tj.na bříško i kolem svislé osy) a často usnu na bříšku.
Začala jsem zdokonalovat jednu důležitou dovednost - řeč. Nejdřív jsem říkala nesrozumitelné slabiky, ale teď už umím "hama" (velmi potřebné), "tata", "mama", "papa", "Káka" (jednou jsem to dokonce řekla v ten správný moment, tj. když jsem viděl Klárku). Dospěláci sice říkají, že si zatím jenom zkouším, co můžu s pusou dělat, ale já jim to moc nevěřím. A taky rozumím, když zavolají "Kristýnko" (to se otočím) a někdy poslechnu, když mi říkají "ne".
Na konci minulého psaní byla pozvánka na vítání občánků a občanek. Kdo jste tam byl, tak moc děkuju a kdo ne, tak ten o nic nepřišel. Bylo tam moc dětí a rodičů a i když to ze začátku mělo celkem kulturní průběh, tak pak už to byl trochu zmatek. Dostala jsem aspoň pamětní stříbrnou minci a krásný kyblíček s lopatkou a bábovkami na písek.
Tak a teď je to na tobě, Klárko."
Klárka:"Já toho mám zase spoustu. Není divu, vždyť jsem stále a stále šikovnější.
Takže začneme naším mateřským jazykem. Sama říkám "son" (slon), "hoch" (hroch), "iška" (liška), "slepičky", "hoto" (hotovo), "bobík", "šikulda", "kuji" (děkuji) a "dík", "Kisínka" (Kristýnka), "kytičky", "Julie", "taška", "hoký" (horký), "sednout", "huá" (hurá) a "letadlo". Pak říkám věty "Kde je", "Ty jsi šikulda", "Ahoj tati", "To je pejsek", "Bobe, kde jsi" (pro toho, kdo to neví - Bob se říká Valdince; a umím říkat i "Bene, kde jsi") a "Šiju boty".
Už vylezu na dost předmětů. Lezu na nízké skříňky, na konferenční stolek, na dospělácké židle a sama si umím vlézt do vysoké židličky a i z ní vylézt. Pochopitelně když je rozložená na stoleček a židličku. A po schodech chodím nahoru i dolů jenom po dvou, i když se musím držet zábradlí.
A nelezu jenom já jako celý člověk, lezou fofrem i moje zuby. Klube se trojka a čtyřka vlevo dole, trojka vpravo dole a čtyřka vlevo nahoře. Máma to celkem spočítala na 4 úplně vylezlé a 7 v různém stádiu růstu.
Teď pár takových drobných dovedností a legrácek, které se nedají zařadit. Na fotce bez problémů poznávám tátu, Julii i Kristýnku. Jenom tu mámu ne. Když někdo škytá, tak ho napodobuju a moc se mi to líbí. Honím holuby a volám na ně "koko". Pták jako pták. Venku sbírám různé papírky a nosím je do koše. Slezu z koně (houpačka na našem hřišti) a sama si otevřu západku na vrátkách na to hřiště. A taky se už skoro sama svlékám. Jasně, že ne před nějakejma chlapama. Neboj, tati.
Někdy se už umím taky pěkně vztekat. Jednou mi máma dokonce řekla, že jestli chci brečet, tak mám jít do svého pokoje. Tak jsem šla a chvíli jsem tam trucovala. Máma se přeci musí poslouchat.
Jsem sice moc šikovná, ale s nočníkem mi to pořád nejde. Jednou jsem byla chvilku bez plínky a musela jsem se vykakat na podlahu v kuchyni. A protože mně hubovali, že se to nedělá, tak jsem vzala smetáček a lopatku a chtěla jsem to uklidit. Ale nenechali mně, asi to umějí líp.
Jednou jsme byli všichni venku a potkali jsme tam pejska s míčkem. A ten pejsek pořád chtěl, abych mu ten míček házela a on mi ho vždycky přinesl zpátky. Byla to moc velká legrace.
Začala jsem si hrát jako větší děti. To znamená, že třeba jen tak nevysypu hračky a nehrabu se v nich, ale hraju si ... smysluplně. Třeba s panenkou si hraju, jako kdyby to bylo miminko, učím sedět plyšáky (říkám jim "sednout") a taky je učím pít z mojí flašky na šťávu. Já už jí totiž nepotřebuju, máma mi koupila hrneček s náústkem a já piju z něj.
Jednou když mně máma ráno oblíkala, tak zjistila, že mám na rameni klíště a chtěla mi ho vyndat. Ale protože jsem se bránila, tak jsme musely k panu doktorovi (ne že by máma neuměla vytáhnout klíště, ale byla k tomu potřeba ještě jedna dospělá osoba). Pan doktor mi ho za chvilku vytáhl a řekl, že mně mají sledovat, ale protože bylo ještě hodně malé a špatně přisáté, tak si myslí, že to bude v pořádku. Tak uvidíme.
Naši pořád slibujou, že půjdeme do zoologické zahrady. Ale zatím jsme viděli jenom zvířátka domácí. U sousedů v Toušicích mají slepice (ty jsem chtěla krmit, ale ony pořád utíkaly), prasátko (toho jsem se trochu bála) a králíky (ty se mi moc líbili, nechali se krmit a i pohladit). Tady v Petrovicích v jedné zahradě mají koně a tři kozy. A zítra jim přineseme suchý chleba, tak uvidíme, jestli jin bude chutnat."
Abychom nezapomněly, často teď jezdíme na obě chalupy a dokonce jsme tam přes noc. A když je teplo, tak nám vytáhnou bazének nebo vaničku a my se tam cachtáme. Je to moc bezva. Ostatně jestli táta naskenuje další várku fotek, tak to uvidíte.
Tak se mějte všichni moc pěkně a my se zase ozveme.
7.7.2003
|
