| Pokud se všechno povedlo, jak mělo, tak tady najdete příspěvky z prvního půlroku po narození Klárky. |
Ahoj všichni příbuzní a kamarádi ! |
|
Zdravím Vás všechny. Zase připíšu něco ze svého života. Máme za sebou další návštěvy u doktorů. Nejdřív jsme byly na neurologii, protože na té rehabilitaci chtějí papírek, jako že nemám žádné tiky a jiné neurologické poruchy. Paní doktorka si se mnou nejdřív povídala a já jsem se na ní smála, protože žvatlala takový pitomosti jako "brbly brbly!" a tak něco. Přitom do mně ťukala gumovým kladívkem (asi si myslela, že mám klouby shřebíčkované a že mi je musí pořádně zatlouct). Nakonec mně brala za nohy a za ruce a zkoumala, co na to budu říkat. Asi byla spokojená, protože mámě řekla, že jsem zdravá, že mi nic nechybí a že na tu rehabku chodit nemusíme. Je to sice škoda, protože jsem se těšila, že bude nějaká zábava, ale co se dá dělat. Když nebudu chodit na rehabilitaci, tak se mnou mají doma cvičit rodičové. A že mně mají dávat hodně na bříško. Tahle poloha se mi moc nelíbí, protože když chci otočit hlavu, která je mimochodem pěkně těžká, tak přitom reju nosem o podložku. Chvíli se snažím, ale pak už nemůžu a pěkně od plic mámě a tátovi řeknu, že už nechci. Ale oni jsou nepoučitelní a dávají mně na bříško pořád. Tak jsem se dneska naštvala a zkusila jsem tu svou těžkou hlavu zvednout. A ejhle, ono to šlo. To je vám jinačí rozhled než se zabořeným nosem. Sklidila jsem pak velkou chválu, že jsem taková šikovná. Pak jsme taky byly s kyčlema, prý se tomu říká ortopedie. Položili mne na postel a přišel takovej divnej člověk v bílé košili a začal mi kroutit nohama a dával mi je skoro až za hlavu. Pak mne položil do takového bílého korýtka a jezdil mi nejdřív po jedné a pak po druhé noze takovou divnou věcí. Ale prý jsem už celkem v pořádku, peřinku mám ještě nosit a za měsíc zase přijít. Mlíko dostávám sice pořád víc z flašky než od mámy, ale moc mi to nevadí. Je to dobré a teplé a vždycky to všechno sním. Máma pak říká, že jsem žrout a že to ve mně mizí jak v kanálu. Ale díky tomu "umělohmotnému mlíku" se musím pokaždé hodně snažit, když chci udělat bobek. Lidi, to je Vám práce. Já taková malá slaboučká a už musím zápasit se skoro dospělými bobky. Aspoň budu silná holka. Taky objevuju pořád nové věci, hlavně hračky. Nejradší mám ty, které dělají pořádný rámus, třeba chrastící kačenky na gumě. Mlátím do nich rukama nebo za ně tahám a to vám dělá krásný kravál. A navíc kvůli tomu pak dělá kravál ještě i táta. Máma s bábou Julákovou taky vytáhly dvě nové říkačky. Jednu o šnekovi, co utíká a má jazyk až na vestě a druhou o botách, chlebu a sýru a kočce, která to nakonec všechno snědla. Když mi je říkají, je to velká švanda. No řekněte, kdo kdy viděl šneka s vestou ? A jak se u toho tváří ... no snad to táta někdy vyfotí. Tak to bude na nějakou dobu zase všechno. Mějte se všichni fajn. 18.1.2002 Zdravím příbuzné, kamarády a ostatní návštěvníky našich stránek. Nejdřív mám pro Vás super novinku. Do naší rodinky přibyde další mimčo. Ne snad že by byl na cestě brácha nebo ségra (i když tatá říká, že by to taky nevadilo). Ale budu mít sestřenici nebo bratrance. A to už v srpnu ! Já už zatím umím spoustu dalších věcí. Hlavně zdokonaluji jídlo. Vypiju už o další stupeň (tj. o 30 ml) víc, takže dohromady 180 ml. A jednou jsem spucla dokonce 200. Většinou mi stačí 5x za den, ale někdy mi máma musí dát flašku ještě pošesté. K máminejm "hrncům" už jsem pojala úplnou nedůvěru, protože z flašky to kape po každém nasátí a z mámy tak na každé třetí nasátí a ještě toho není moc. Ale máma chce, abych dostávala i její mlíko (když jestě nějaké je) a tak si hraje na kravičku a dojí se, táta za ní bučí a já se jim chechtám. Už se dále cvičím ve zvukových projevech. Hezky povídám, ale ať dělám co dělám, tak mi nikdo nerozumí. Asi budu muset zkusit jinou řeč. Když někdo v televizi zpívá, tak zkouším zpívat s nima a máma se mi směje. To teda nevím proč. A taky už jsem dokázala, že se máma s tátou po mně opičí. Začnu "prdíkovat" (nevím, jak to jinak nazvat) pusou a oni to dělají po mně. A já zase zaprdíkuju a oni se hrozně smějou. Nejspíš si myslí, že se já opičím po nich, tak je při tom nechám. Taky si zlepšuji šikovnost rukou. Chytám chrastítka, prsty, co se namane. Jednou jsem chytla dudlík a odhodila ho docela daleko. Máma místo aby mně chválila za šikovnost, tak se zlobila. Ach jo, člověk se tak snaží a nikdo to neocení. No, abych zase našim nekřivdila, za spoustu věcí mně chválej. Minulý týden jsme byli na návštěvě u máminejch a tátovejch kamarádů, kteří mají půlroční holku. Už jsem se od ní naučila vydávat zvuky a brečet s dudlíkem v puse. A teď jsem jí pozorovala, jak umí válet sudy. A tak večer po koupáním, když mně máma dává na bříško, jsem si na to vzpomněla a zkusila jsem převalení z bříška na záda. A hele, ono to šlo. Sice jenom přes levou ruku, přes pravou mi to nějak nejde a ze zad na bříško taky ne, ale aspoň něco. No máma jásala a hrozně mně chválila. Takže když si na tuhle dovednost vzpomenu a chci udělat lidem radost, tak to udělám. Ale protože mám malou hlavu a kupu jinejch starostí, tak to zatím mockrát nebylo. Tak se všichni mějte fajn a já zase brzo něco připíšu. 29.1.2002 Po nějaké době Vás opět zdravím. Nejdřív Vám musím říct, že jsem pro Vás málem měla další skvělou novinku. Mámě začalo být divně (prý stejně jako se mnou) a tak se domnívala, že budu mít bráchu nebo ségru. Táta pochopitelně jásal. Tak máma byla minulý týden u svojí paní doktorky, která mámu vyšetřila a řekla, že sourozence mít v nebližší době nebudu. A to jak mámě bylo divně, že to mohlo být buď od "splašenejch hormonů" (táta prohlásil, že máma je splašená dost sama o sobě), ale taky klidně od "miminka", který si to ale asi rozmyslelo. Je sice škoda, že zatím nebudu mít bráchu nebo ségru, protože by byla větší sranda, ale zase na mně budou takhle mít máma s tátou víc času. Už pomalu rozšiřuju jídelníček. Kromě umělýho a máminýho mlíka jsem začala dostávat pár lžiček banánu denně. Ze začátku mi to moc nechutnalo a máma měla problém to do mně nacpat, protože jsem to vystrkovala ven. Už jsem tomu ale přišla na chuť. Když máma řekne "ham", tak otevřu pusu a máma mi tak strčí lžičku. Někdy je ale máma pomalá, tak se musím po lžičce vrhnout. Jednou jsem snědla najednou celou půlku a pak svou obvyklou dávku mlíka. Ale většinou to skončí po několika lžičkách. A brzo už prý budu dostávat šťávu, jablíčka a tak. Jsem na to moc zvědavá. Minulý týden jsme byli u spousty doktorů. Nejdřív u mojí paní doktorky. Konečně byla spokojená s mojí tělesnou váhou. Aby ne, vždyť vážím 5440 g a měřím už 62 cm. Takže mně už mohli začít očkovat. No řeknu vám, nic příjemného to tedy není. Já u doktorů nebrečím jako některé děti (proč taky, když mi nic zlého nedělají), ale tohle jsem se musela ozvat. Ale asi mi paní doktorka nerozumněla a bodla mi ještě jednu. Ale za chvíli to přestalo bolet, takže už nebyl důvod k pláči. Paní doktorka vyhrožovala, že bych z toho očkování mohla mít teplotu a tak, ale nic takového se nekonalo. Pak jsme byli na ortopedii s kyčlema. Zase mi tam nějakej chlap kroutil nohama a jezdil mi po zadečku takovým něčím divným (a nechtěl mně, ošklivák jeden, nechat, abych si na to sáhla). Pak nám ale řekl, že už mám kyčle úplně v pořádku. Peřinku mám sice ještě nosit, ale už jenom na spaní a za měsíc mám ještě přijít. A do třetice jsme měli jít na neurologii. Ale protože mám paní doktorka neuroložka dvakrát psala, že se to posouvá vždycky o týden a máma už z toho byla celá zmatená, tak to trochu zvorala a přišly jsme tam pozdě. Paní doktorku jsme potkaly před poliklinikou, jak šla domů. Zběžně se mámy vyptala, co už umím a usoudila, že jsem tak šikovná, že máme přijít klidně až za měsíc. Moje šikovnost rukou se stále zlepšuje. Máma mi koupila zavírací špendlík, který nepíchá, ale chrastí, a s tím si bezva vyhraju. Když mi ho někdo podá, tak ho už bez problémů chytnu, umím si ho předat z jedné ruky do druhé, ale nejlíp se s ním hází na zem. Včera jsme s mámou byly na návštěvě u strejdy Amira, tety Kamči a Leily. Teta Kamča má chudák zlomenou nohu (zkoušela lyžovat a takhle to dopadlo), takže má na jedné noze takovou bílou tvrdou podkolenku a poskakuje po té druhé noze jako kos. S Leilou, i když je o rok starší, jsme si krásně hrály. Ukazovala mi, kde mám ruku a nohu (jako bych to nevěděla), dělala mi "malá, malá" (i když jsem velká), dávala mi hračky a dokonce i pusinky (hračky byly lepší). Tak to je zase na nějakou dobu všechno. 18.2.2002 Ahoj všichni ! Po cca 14 dnech přidávám další zprávy o životě a díle (i když dělám zatím jenom do plínek) mé maličkosti. Od minulého zápisu jsem se toho se mnou dost změnilo. Hlavně co se týče jídelníčku. Protože už jsou mi 4 měsíce, tak jím kromě banánu taky jablíčka a mrkev (ne že bych to ukusovala, je to pěkně rozhňahňané), láduju se rýžovou kaší (po ní nekakám hořčici, ale bobek ve tvaru dalekohledu) a piju jablečnou a mrkvovou štávu. Taky už nepiju mlíko pro mimina, ale pro větší děti. A máma říkala, že už mám v lednici připravenou polívku, a hlavně s masem. Tak jsem na to zvědavá. Taky pořád rostu, a vůbec mě to nebolí. Konečně jsem povýšila na plínky č.3 a nosím větší velikost oblečení. Některé dupačky už jsou mi už dokonce malé, takže budou formou štafety předány dál. Rostou mi i vlasy (diky Bohu) a to do takové délky, že jsem se za ně nechtěně tahala. A i když se děti nemají stříhat dřív než v jednom roce (nevím proč), tak jsem se rozhodla, že půjdu ke kadeřnici. Táta sice hned navrhoval, že vezme stroječek a ostříhá mne na Landu, ale máma ale prohlásila, že to ne, že bych vypadala hrozně, a vzala mně do opravdového holičství, kde se nechávají stříhat dospělé paní. To byl zážitek ! Byla jsem hodná, jak se sluší na velkou slečnu, a vzorně jsem držela. No schválně, uvidíme, jak dlouho mi ten sestřih vydrží. S tátou a mámou bezvadně a hodně blbneme. Táta se mnou dělá různé prostocviky (třeba kotrmelce nebo sudy) a hrajeme si na čmeláka (táta mně drží na jedné ruce jako číšník tác a lítá se mnou), nebo na housku (skoro mi zamotá některé nebo všechny končetiny dohromady). Máma se mnou sice nedělá všechny věci jako táta, ale taky je to švanda. Před několika dny se mi vždycky schovala ta deku a pak jukla. To byste nevěrili, jak taková juka(jí)cí máma vypadá legračně. Jednoduše jsem se neudržela a začala jsem se smát nahlas. To bylo radosti, že se radovali snad i Sultan a Tyrl ! Děda Julák to pak slyšel po telefonu a říkal, že je to důležitý moment, že ještě umět hlasitě klít a budu opravdu člověk (i když to už jsem dlouho). Máma ten smích i nahrála a táta to možná dá i na tyhle moje stránky. A ještě se mi povedl jeden kousek. Když mně máma dává večer do postýlky, tak ještě dostanu kačenky (chrastítka ve tvaru kačenek na gumě přivázané na postranicích postýlky). Jednou mi je ale dát nechtěla, že už je pozdě a tak. Já ale vím, že normálně visí na postýlce za látkovými mantinely. Tak jsem pod mantinelem prostrčila ruku a rámusila jsem tak dlouho, že kačenky spadly na zem. A máma se ani nemohla zlobit, jak se smála. Tenhle týden jsme taky byly s mámou na oslavě narozenin jednoho kamaráda dědy a báby Julákových. Prý aby tam byli taky nějaké děti. Máma říkala, že jsem se chovala společensky. Jako by to bylo něco zvláštního, přece když jsem ve společnosti, tak nebudu zlobit jako nějaké mimino. Takže jsem to všechno kolem bedlivě pozorovala, smála jsem se na lidi a poslouchala, co mi povídají. Pak jsem ale už byla moc unavená a chtělo se mi moc spát. Máma se koukla na hodinky a s úžasem zjistila, že jsem vydržela vzhůru 4,5 hodiny ! Aby ne, on ten společenský život někdy unavuje. Taky jsem pak usnula hned, jak mně dali do kočárku. Jen pro srovnáni, normálně vydržím být vzhůru tak maximálně 3 hodiny. Jinak držím sama hlavu, když mně někdo nosí (to už dělám sice dlouho, ale zapomněla jsem to napsat), brečím, když něco opravdu chci (mám hlad, jsem ospalá a tak), prostě dělám tátovi a mámě jen radost. Tak se zatím mějte krásně a já brzo zase něco napíšu. 4.3.2002 Všechny Vás zdravím. Tentokrát je to trochu déle od minulého psaní, ale snad to nevadí. Na první jarní den mně uvítali mezi občany Prahy 3. Sice to těm pánům na úřadě trvalo, já jsem přece občan už do narození, ale úředníkům většinou všechno trvá déle. Chovala jsem se jako skutečná dáma, sice jsem si jednou trochu "říhla", ale v tu chvíli se na to, co tam ta paní s metálem na krku říkala, ani nic jiného odpovědět nedalo. Pánové od tisku mně tam fotili a filmovali jako velkou filmovou hvězdu (jednou to budou cenné dokumenty) a pak jsem dostala pamětní listinu, dopis od pana starosty a papírek, za který mi rodiče koupí něco užitečného. Můj jídelníček se stále rozšiřuje. Od minule přibyly brambory (ty mi moc nejedou), maso, z ovoce jím už i jahody, borůvky, meruňky, hrušky, broskve (všechno pochopitelně v kašovité formě), jednou mi táta dal dokonce pomeranč a mandarinku (v pevné formě). A taky baštím pribiňáky, to je panečku velká dobrota. Mlíko dostávám sice pořád, ale oběd už mám bez mlíka. Taky zlepšuju svou celkovou šikovnost. Na bříšku se nejenom bez problémů rozhlížím okolo, ale dokážu se točit dokola a trochu couvat. Zase jsem si vzpomněla, jak se z bříška otočit na záda a to jak přes levou ruku, tak i přes pravou. Z toho maji největší radost doktoři, nespíš jim konečně zapadám to těch jejich tabulek. Ostatně tenhle týden jsme jich pár oběhli, aby se máma mohla pochlubit, co zase už umím nového. Paní doktorka pedi-a-trička mně zvážila a změřila (11.3. to bylo 6370 g a 67 cm) a zase mě píchala jehlou do zadečku. Tentokrát mi ujelo jenom tiché "AU", když to trochu štíplo, ale nevím, jestli mi rozuměli. Proč bych taky měla brečet, když mi máma vysvětlila, že ty injekce musím dostávat, abych někdy náhodou nebyla nemocná. Na neurologii byla paní doktorka taky moc spokojená, prý jsem jenom hodně pohyblivá v kloubech (říkala tomu hypermobilita, hrozné slovo), ale to není nic špatnýho. Za dva měsíce se prý máme ještě radši přijít ukázat. Na ortopedii mi zase nějakej jinej pan doktor kroutil nohama (proč se mám předvádět pokaždé před jiným chlapem) a pak řekl, že mám jestě radši nosit dečku a za 6 týdnů že mi zase zkusmo zakroutí. Nohama, ne krkem. Ale tenhle pan doktor by měl asi vrátit diplom, protože pořád říkal "Tak mi HO sem dejte" a "Já se na NĚJ podívám". Asi si nestihl všimnout, že jsem HOLKA a ne nějakej kluk. Máma ho sice omlouvala, že myslel HO jako to mimino, ale kdo ví, jak to bylo. Jinak rostu mámě i tátovi pro radost, v noci spím jako dřevo pořád 10 hodin, přes den už míň, dohromady tak 2-3 hodiny a mezi 4.a 5.krmením už vydržím být vzhůru. Tak se všichni mějte fajn a já se zase ozvu. PS: nezapomeňte se mrknout do GALERIE na fotky z vítání občánků 23.3.2002 Zdravím všechny příbuzné, přátele a kamarády naší rodiny. Tentokrát je to opravdu dlouho od minulého psaní, takže se všem omlouvám. Mám k tomu ale pořádný důvod. Měli jsme s tátou totiž plné ruce práce, protože jsme se museli starat o mámu. Bylo jí totiž pořád špatně. Tak jsme s ní šli k paní doktorce a hned jsme věděli, čím to je. Máma nosí v bříšku bráchu nebo ségru ! To jsou věci, co? Máma z toho sice nejdřív nebyla moc nadšená, prý je to moc brzo, ale teď už je ráda stejně jako my dva s tátou. Budoucímu sourozenci je 8 týdnů (těch bříškových) a je zatím úplně prťavej (měří 15 mm). Ale jinak se prý správně vyvíjí a má všechno to, co má pořádný člověk mít: hlavu, ruce, nohy a hlavně fungující srdce. A měl by se narodil někdy v druhé půlce listopadu. Táta slíbil, že bude mít taky vlastní stránku, tak vám dám včas vědět. Já ale taky nezůstávám pozadu a umím už spoustu dalších věcí. Otáčím se na jeden bok a pak i na druhej, umím si zvednout hračku, když leží vedle mně, rozvážu si bačkoru, chytám se za nohy (a někdy i za hlavu) a když si chytnu něčí palce, tak se už pěkně přitahuju. Jenom válení sudů mi pořád nejde samo od sebe a páni doktoři už začínají být nervózní. Ale já na to brzo přijdu, jen se nebojte. Nedávno mi táta koupil velkej barevnej míč, takže si teď občas hrajeme na lachtana. To (jestli to neznáte) si vždycky lehnu na záda, taťka mi míč dá na nohy, já ho kopnu nohou tak, že mi přistane rovnou do rozpřažených rukou a pošlu si ho na nohy a tak pořád dokola. Ostatně tuším, že v Galerii je jedno dokumentární foto. Už jsem začala říkat i nějaké souvislé slabiky jako tátá, bábá a blábláblá, ale prý mi není pořád rozumět. A já se tolik snažím. Tak snad časem. Taky mi bylo včera už půl roku. To to letí. Na včerejšek taky akorát vyšla návštěva u paní doktorky pediatričky. Takže moje současné míry jsou: 7,6 kg a 68,5 cm. Dostala jsme tablety s fluorem, abych měla zdravé zuby, i když žádné ještě nemám. Ale asi se mi v puse už něco děje, pořád si tam musím šmejdit jazykem, tak uvidíme. A taky jsem dostala další včeličku do zadečku, ale musela to být hodně malá včelička, protože jsem o ní vůbec nevěděla. Jinak říkala paní doktorka, že jsem moc šikovná a vůbec mně chválila. Mám za sebou i svůj první úraz. To si tak sedím pěkně ve svém křesílku a najednou se přede mnou objevila kachlíkovaná podlaha a praštila mně do čela. Lidi, to byla rána. A jak jsem se lekla. Pak mi na čele vyrostla pěkná modrá boule a vypadalo to, že mi tam vyroste i roh. Paní doktorka na pohotovosti, kam se mnou hned rodičové jeli, říkala, že ze mně možná bude poslední jednorožec ve střední Evropě. Ale nebyl, hlava neutrpěla žádnou větší újmu, tak to nakonec dobře dopadlo. Jím s chutí pořád všechno, co mi dávají. Jen už nedostávám mámino mlíko, protože už došlo. Ale to nevadí, teď se musí zase šetřit pro bráchu či ségru. Jinak je všechno při starém, směju se na všechny okolo, akorát když vidím jednoho nebo druhého dědu nebo i nějakého cizího chlapa, tak se jich trochu leknu, což dám vždy patřičně hlasitě najevo. To je pro zatím všechno. Mějte se všichni dobře a já se zase brzo ozvu. 26.4.2002 Je tady další pokračování o pokrocích a úspěších hlavně mých, ale i ostatních členů naší rodiny. Budoucí sourozenec má svoje stránky ještě ve výstavbě, tak napíšu něco sama. Prcek pořád roste, už má asi 5 cm a má se čile k světu, takže se nezapomeňte kouknout na nový snímeček. Mámě už je skoro dobře, ještě to někdy bývá trochu horší, ale prý už ví, jak na to. Já umím zase spoustu novejch věcí. Tak hlavně se umím otočit ze zad na bříško, a to jak přes levou, tak i přes pravou ruku (to mi jde hůř). Na bříšku si vezmu oběma rukama hračku a cucám jí. Včera jsem dokonce přišla na to, že když se odstrčím nohama a nadzvednu zadeček, tak kousek popolezu. Takže to zkouším a vztekám se, protože mi to ještě moc nejde, i když bych už chtěla. Ještě se umím chytnout něčích palců na ruce a s jeho pomocí si sednout. A cucám si palec na noze. Přišla jsem na to, že se v postýlce dá bezva kopat do šprušlí (nebo jak se tomu říká, prostě do těch tyček, co jsou okolo) a dělá to super rámus. Nejlepší je, když se nějaká ta tyčka točí dokola. Vinohradská bába mně naučila si "brnkat na pusu" (nevím, jak bych to líp pojmenovala). Hrozně se mi to líbí a když tím budím tátu, tak se ani nezlobí a jenom se směje. Já se zase chechtám, když Valdinka (pes) kýchá nebo vrčí. Lidi, to je vám švanda. Ale ona se na mně pak trochu zlobí, takže se směju potichu. Taky jsem přišla na bezva věc: když sedím v autosedačce a zvedám nohy nahoru a dolů, tak se to houpe jak houpačka. U paní doktorky pediatričky jsem zase dostala očkování ne do zadečku, ale polykací na lžičce. No nic moc. Paní primářka na neurologii byla se mnou moc spokojená, prý jsem šikovná holka (to já už vím dávno), umím všechno potřebné, takže mám přijít až v září. Jím všechno, co mi dají, museli mi zvýšit dávku mlíka ze 180 na 210 ml. Že to ale trvalo, já bych dala víc už tak před 14 dny. Ale teď už je to v pořádku. Taky už nedostávám plíny č.3 (ty už jsou mi malé), ale č.4. Ale ty jsou až do 16 kg, takže ty budu mít asi dlouho. Jinak rostu všem pro radost a jsem pořád šikovnější. Co umím nového, to vám napíšu zase příště. Až to budu umět. 17.5.2002 Zase po čase pokračuju v psaní o naší rodince. Nejdřív o bráchovi/ségře. Paní doktorka, co k ní máma chodí, říkala, že je všechno v pořádku. Sourozenec je už pěknej kusanec, je mu 15 týdnů a od hlavy až k zadečku měří celých 10 cm. A když připočtete ještě nohy, tak už je pořádnej člověk. Akorát je trochu línej. Když se na něj dívají jedním chytrým přístrojem (máma říkala, že je to utrazvuk), tak pořád spí. Já jsem podle mámy dělala větší alotria (alokvartety, alokvintety atd.). Přišla jsem konečně na způsoby pohybu, když se chci někam dostat. Hlavně válím sudy. Je to hrozná švanda, vždycky se někam doválím a když se zarazím, tak objevuju, co mám zrovna v dosahu. Takže jsem tátovi vyházela nějaké oblečení ze skříně, zkoumala jsem takovou zvláštní kulatou placatou věc s drážkama (prý je to gramodeska) - zvlášť obal se mi líbil, dal se krásně ničit - a tak různě. Zjistila jsem, že na zemi mám v dosahu různé přístroje jako CD přehrávač nebo rádio. Takže když si máma s tátou pouští nějakou muziku a mně se to nelíbí, tak přepnu na jinou písničku nebo to prostě vypnu. Minulý týden jsem zkusila couvat. Když sem na bříšku, tak se rukama odstrčím a kousek se posunu. Ale není to moc dobré, nevidím, kam lezu. To válení sudů je většinou legrace, třeba když se zamotám do prostěradla, které mi máma dává na zem, a pak na lidi jukám. Ale jednou to moc švanda nebyla. Nechali mně na gauči a já jsem se "sudovala", až jsem žuchla na zem. To byla šlupka ! A jak jsem se zase praštila do hlavy. Ale táta mi to pofoukal a řekl, že budu jenom trochu padlá na hlavu, ale to prej mám už po mámě, takže se to ztratí. Ještě umím taky skoro sedět. V kočárku sporťáku nebo v křesílku vzdycky zatnu břišní svaly a skoro si sednu bez opory zad. Ale ještě to moc nejde. Holt musím cvičit. Skoro největší legrace je při koupání, zvlášť když mně koupe taťka. To cákám jako delfín a táta je pak bezvadně zlitej. Ale jemu se to, nevím proč, moc nelíbí. Protože už mi bylo 7 měsíců, tak mi zkusili dát něco s moukou (těstoviny). Nebylo to špatné, ale máma se pak někde dočetla, že by se takové věci měli dávat ne od konce 6.měsíce, ale až od konce 8.měsíce. Takže ještě musím počkat. Byli jsme na návštěvě u kamarádů na Sázavě, kde byli i moji kamarádi, Leila a Daník. Ale je jim o rok víc než mně, takže už běhají a tak. Ale byla s nima švanda. Daník byl hrozně galatní, pořád mi líbal ruku jako opravdový gentleman a mně se to moc líbilo (které dámě by se to nelíbilo). Tátovi se to ale líbilo míň, prý mám na takový věci dost času a pak taky říkal něco o tom, že na Daníka vezme flintu. Ale určite to nemyslel vážně. Teď mi ale není úplně dobře. V neděli jsem se vzbudila a nemohla jsem dobře "mluvit". Prostě jsem někde chytla pěkný chrapot. Takže mám, jak říká vinohradská bába, hlásek jak panimámin vlásek a dostávám jitrocelový sirup. Ale brzu budu určitě fit. Tak to je zase na čas všechno. 11.6.2002 |