| Začalo to letos, pravděpodobně 21-tého ledna roku 2001. Tehdy se
stal ten malý velký zázrak, na který jsme se tak dlouho těšili. O
pár týdnů později mě Elka probudila tím nejkrásnějším způsobem: "Jsem
těhotná, budeme mít miminko", řekla. Přiznám se, že tehdy (navíc
jsa právě probuzen) jsem tomu příliš nevěřil (nebyl by to první planý
poplach), ale přesto jsem sáhl po čínské tabulce na určování pohlaví
potomka podle dne početí, kterou mi poslala kamarádka Renatka. "Sláva,
bude to kluk" div jsem nevykřikl do prázdného bytu, když mi papírový
fragment slovutné čínské moudrosti vyjevil své tajemství.
Tady začala nová historie Šafaříkových. Mojí nové manželce utěšeně rostla chuť k jídlu, úměrně s ní i bříško a v něm Pupík. Časem z něj už byl kus dítěte a konečně začal (na obrazovce ultrazvuku) vypadat jako člo... jako Šafařík. Takhle se nám ukázal ve 13tém týdnu: Další ultrazvukové vyšetření následovalo asi za deset dní a přinesli jsme si z něj následující obrázek (opět části těla barevně zvýrazněné - hlava=zelená, ruce=žlutá a páteř modrá): Pupík nám mezitím vyrostl natolik, že se nevešel na obrazovku, takže tím končí série obrázků z ultrazvuku. Další vyšetření přineslo zajímavé zjištění: Pupíkova hlava je asi o dva týdny starší než tělo. To neznamená nic špatného, naopak, podle paní doktorky kluci mívají o něco větší hlavu, takže jakýpak copak. Přesvědčeni prognózou velké klučičí hlavy, babskými pověrani (že kluci neberou krásu a podobně) a čínskou tabulkou, začali jsme kupovat záplavu dětské modři (ponožtičky, peřinky, dupačky a jánevímcovšechnoještě). Ačkoli snaha byla, dosud na žádném vyšetření se nepodařilo nahlédnout na to správné místo, kdy by se dalo zjistit, jestli je pupík skutečně kluk. Buď se k nám točil zády nebo sebou tolik házel, že z něj na obrazovce přístroje zbyla jenom rozmazaná šmouha. Zatím poslední ultrazvukové vyšetření ale trochu pošramotilo pověst všem moudrým číňanům, babským klevetům i velké hlavě. V 31. týdnu už neměl kolem sebe tolik místa pro své akrobatické krkolomnosti, takže se konečně podařilo dohlédnout, kam bylo třeba. Přestože nelze verdikt ultrazvuku brát se stoprocentní vážností, i já jsem viděl, že
PUPÍK JE asi HOLČIČKA !Takže namísto Pupík říkáme Pupinka. Ale jinak se nic nezměnilo. Je to pořád ta stejná rošťanda, co kope mámu vždycky, když přestane chodit (nejlépe do schodů). Podle výpočtů se má narodit někdy kolem 10tého října, takže nejpozději pak bude historie těchto stránek pokračovat. |
| 9.října 2001 Na četné naléhání táty Šáfy, rodičů a příbuzných připíšu taky něco. Podle toho, co píše táta Šáfa, to vypadá, že naše těhotenství je bezproblémové a snadné. Po zdravotní stránce to je naštěstí pravda. Ale rozhodně nemůžem opomenout pár "vnějších vlivů", které se nám během té dlouhé doby přihodili. V první řadě to jsou naše automobilové příhody, ve kterých jsem byla většinou hlavním aktérem. Příhoda s myčkou a nezavřenými dveřmi od kufru, které se mi přihodila den před svatbou, je už tak profláknutá, že to nebudu podrobně popisovat. Pokračovalo to vloupáním do auta (v tom jsem byla naštěstí absolutně nevinně), kdy "lupič" ukořistil kufřík s nářadím a 12 krabic polotučného mléka a pak s tím bez problémů odjel taxíkem, i když jeho protizákonné počínání přímo z okna policejních garáží pozoroval příslušník naší skvělé policie. Poslední významnější autopříhodou je střet s jiným autem, přesněji řidič auta za mnou to neubrzil a napálil to do našeho levého zadního světla. Na naší straně jiné škody nebyly, jeho plechový miláček dopadl o dost hůř. Ve světle těchto událostí jsem od mužských členů naší rodiny vyfasovala až do porodu zákaz řízení. Další ne nevýznamnou epizodou během těhotenství byl můj střet s fretkou. Když se mě doktor na motolské pohotovosti ptal, kde jsem k tomu kousanci přišla a já mu řekla, že se to stalo na svatební hostině, tak na mně koukal dost vyjeveně. Následkem tohoto střetu jsem měla drobný nervový otřes, docela hluboké kousance od fretčích zubů v dlani levé ruky a slušivý bílý obvaz tamtéž po dobu 4 týdnů. A aby toho nebylo málo, tak mně ještě navštívilo klíště, které jsem do té doby neměla aspoň 10 let. Ještě co se týče pohlaví našeho budoucího potomka - Ve 35.týdnu na posledním vyšetření před přechodem do nemocniční poradny nás paní doktorka zase znejistěla, když řekla, že to bude "pěknej macek" a to že bývají spíš kluci. Takže jsme pořád ve stejné nejistotě. Od 36. týdne jsme na nás každý týden začali dohlížet už páni doktoři a doktorky v Krčské porodnici, kde naše dítko spatří světlo světa. Termíny spočítané naší paní doktorkou zatím nezměnili, všechno je podle předpokladů, hlavička směrem dolů, nožky a zadeček nahoře. Co se týče samotné Krčské porodnice, není to tam takové jako u naší paní doktorky (hlavně co se týče aspoň dvouhodinového čekání při každé poradně), ale celkově jsme spokojeni: příjemní doktoři i sestřičky, kteří zodpoví každou otázku, dobře vybavené porodní sálky, které ale nepůsobí chladně nemocničně, hezké pokoje atd. Budoucím maminkám bych tuhle porodnici jenom doporučila. Jasně, že líp o tom budem moct mluvit, až tam porodime, ale zatím je to dobré. Zatímco náš mrňousek vesele rostl pod pravidelným dohledem lékařů, my jsme se jakožto budoucí rodiče pilně školili, abysme věděli nebo aspoň tušili, co nás to vlastně čeká. Pečlivý taťka absolvoval přednášku "Otec u porodu", aby aspoň jeden z nás tří zachoval rozvahu, až to přijde. Doma jsme připravovali všechno na příchod nového člena Šafaříkovic rodinky jako postýlku, kočárek a tak a příbuzní a známí nás hojně zásobili oblečením po svých potomcích. Taky jsme se už předem nahlásili u pediatra, ke kterému budem s mimčem chodit. A protože jsme chtěli někoho dobrého a ověřeného, sehnali jsme paní doktorku, ke které jsem chodila i já jako dítko školou povinné. Zkrátka všechno je pro příchod našeho potomka připraveno, takže už jenom čekáme, až se přihlásí na svět. Zítra je první termín, tak uvidíme, jestli to vyjde. |
| 13.října 2001 Tak hlásíme, že se jestě pořád nic neděje. Našemu mimču se asi zatím moc ven nechce. Sice už se sem tam hlásí tzv."poslíčci", ale to je zatím všechno. Dneska je druhý termín spočítaný pány doktory (i když ta 13 se mi moc nelíbí), tak jsme zvědaví, jestli vyjde. Když vydržíme "v celku" až do pondělka, kdy máme jít na další prohlídku, tak snad přibyde do naší malé ultrazvukové galerie další snímeček, protože by měli lékaři dělat ultrazvukové vyšetření, snad už poslední. |
| 15.října 2001 "Stále kvoká, stále kvoká" a nic nového se neděje. Dnešní ultrazvuk byl hrozně rychlý, já jsem na monitor vůbec neviděla, Honza tam sice viděl, ale říkal, že to byly jenom černobílé šmouhy. Mimčo je stále ve stejné poloze, daří se mu prý dobře, placenta je "zralá", takže by její funkce by už pomalu měla začít ustávat. A už "přituhuje", další kontrola ne za týden, ale už v pátek. Tak uvidíme, jestli se náš potomek umoudří a půjde ven sám nebo jestli mu budou muset páni doktoři pomoct. A fotku nemáme. |
| 19.října 2001 Stav je stále stejný, pořád se nic neděje. Podle dnešního vyšetření je placenta i porodní cesty připravené k porodu, ale náš potomek zřejmě ještě ne. No, další kontrola je v úterý a pokud do té doby neporodíme sami od sebe, tak si mě v nemocnici preventivně nechaj, asi abych byla pod dozorem. A to klidně třeba i 3 týdny. Takže děláme všechno pro to, aby to bylo samo od sebe: vytírám podlahu, nosím tak 3 kg pytle s hlínou, chodím nahoru a dolů po schodech, poskakuju na tzv."gymnastickém míči" atd. Uvidíme, jestli to bude mít kýžený účinek. Držte nám palce. |
| Tak nám ..." ... ale ne, "zabili Ferdinanda, pani bytná".
Tak nam hospitalizovali Elku ve špitále na děti. Ono se, co si budeme
povídat, vlastne ani neni co divit, vždyť přenášime 12 dní po prvním
termínu, což doktory a jiné obíloplášťované živly nejspíš trochu znervozňuje.
Navzdory tomu se našemu mimču u mámy daři dobře. Dokonce tak dobře,
že se (nejspíš poté, co vyslechlo "Události ve světe") rozhodlo ještě
nějakou dobu vyčkat, než se do toho lidskýho mumrajení pořádně vloží.
A ostatně co, u mámy je stejně nejlíp. Co se týče dočasný změny bydliště
obou mejch holek (i když kdo ví, možná holky a kluka), tak teď bydlí
v pavilonu U Fakultní Thomayerovy nemocnice ve druhém patře
pokoj č.1 (mistním slepeckým telefonem linka 22). Zatim se
prý nic moc nedělo (kromě dvou monitorů a čehosi v kapačce) a obě
(oba?) jsou v dobré náladě. Pokud se mrňous neuráčí na svět do zítřka,
pak se něco dít začne, alebrž bude Elce naordinována tzv. pilulka.
Ta má za úkol přemluvit mimčo, že u mámy vlastně nic moc a že na světě
je taky fajn. No uvidíme, kdo z koho, ale zatím vede mrně poměrem skóre
dvanáct k nule. Byl jsem se za holkama (v dalším textu budu říkat "holkama", ale vyhrazuju si právo se mýlit) podívat ješte i dneska večer. Zaujalo mě, že se tam děti vozi v nákupních košíčcích jako v supermarketu. Skoro jsem hledal cenovku a čárovej kód. Jinak to tam vypadá celkem slušně, sestřičky jsou docela ochotný a příjemný (i když plácat po zadku se nenechaj). Večerní vizitu ty moje holky prošvihly, takže dalši zprávy z pole by měla přinést vizita rano, odhaduju tak kolem devátý. Pokud se něco poděje a budu mít chvilku času a trochu chuti, pak určitě dám zase vědět. |
