Dilema
Někdy se jdem kouknout na tátu, když se připravují na koncert s kapelou. Nedávno jsme za ním byly na Výstavišti (dříve Fučíkárna), kde měli hrát na nějakém podnikovém večírku nebo podle velikosti sálu spíš plesu. Už byly připravené stoly s příbory a talíři, mohlo se začínat. Bohužel jsme musely domů. Cestou jsem se, aby řeč nestála, ptala dětí, kde jsme byly. Obě odpověděly, že za tátou na koncertě. Klárce to ale nestačilo a začala líčit, jak na koncertě mají stoly a talířky a lžíce a ... . Přerušila jsem jí, že to na koncertech přeci není. Klárka mi ale vysvětlila, že "... tady přece měli talířky a lžíce a nože a vidličky ... " Pak se zarazila a úplně vážně se mně zeptala: "Maminko, budou poslouchat nebo jíst ?"
Author: máma Elka 11:15 [Permalink]
Cesta do pekel
Holky dlouho toužily po tom, aby se mohly podívat na koncert tátovy skupiny. Většinou ale hrají v době, když většina dětí má (nebo by měla mít) dávno půlnoc. Když byla jednou konečně příležitost a jedno z vystoupení bylo v odpoledních hodinách, vyrazili jsme na sobotní výlet za kulturou i s dětmi. Znamenalo to sice cestu až do městečka Sobotka (v sobotu se to hodí, ne) u Jičína na jejich místní Podzimní slavnosti, ale to přece není tak daleko a není to složitá cesta, říkali jsme si. Jak se později ukázalo, nebyla to docela pravda. Už cestou tam jsme měli zpoždění, takže to vypadalo, jako když jedem nějakou ralley nebo závod formule 1. Na místo jsme naštěstí dorazili bez nehod. Sluníčko svítilo, všude byly sice davy lidí, ale holky změrčily stánek s balónky, takže každá si každá jeden vyžebraly a byly spokojené. Kapela hrála bezvadně, naše princezny tancovaly na stole a dělaly muzikantům pěknou atmosféru. Prostě pohoda. Pak se ale začaly dělat černé mraky a to nejen na nebi, ale i na našem pocitu pohody. Začalo to tím, že cestou k autu Klárce uletěl balónek. Nebylo to její vinou, tak jsem jí slíbila, že jí koupím nový. To ale znamenalo se vláčet přes celé město zpátky zase pro balónek, který ke všemu stál hříšných 40 korun, ale co by člověk neudělal pro dítě. Pak zase zpátky k autu, ale už bez Honzy (ten jel s kapelou zase hrát, až do Tachova). Jen jsme vlezly do auta, začalo pršet a dost rychle setmělo. Přesto jsme se vydaly na cestu. Ne ovšem zpátky domů, ale k babičce a dědovi na chatu. Bylo to při cestě, ale kdybych věděla, co nás čeká, asi bych upalovala do Prahy a neohlížela bych se napravo ani nalevo. Už v Sobotce jsme zabloudily kvůli špatnému značení. Naštěstí jsme nedojely nijak daleko a vrátily jsme se do výchozího bodu. Pak už jsme odbočily správně. Podle mapy je Sobotka na půl cestě mezi Mladou Boleslaví a Jičínem. My jsme potřebovaly na Poděbrady. "No přece nepojedem až do Jičína", říkám si nad mapou, "to by byla zajížďka. Po okreskách je to kratší" a odbočila jsem z pohodlné široké silnice na špatně udržovanou okresku 3.třídy. Asi po 5 minutách jízdy se spustil takový slejvák, že jsem musela zastavit, protože jízda v tom připomínala hru na schovánanou kombinovaná slepou bábou. Blesky se nad náma křižovaly jeden přes druhý, hromy třískaly, děti vzadu pofňukávaly, že se bojí a já jsem už v duchu přemýšlela, jak budem v autě kdesi "v divočině" přespávat. Naštěstí se počasí po nějaké době umoudřilo a cesta mohla pokračovat. Silnice před námi se ale neumoudřila a ani mapa vedle mně. Kodrcaly jsme kolem špatně čitelných cedulí s názvy vesnic, o kterých naše mapa neměla ani ponětí. "Kruci, kde to asi jsme", klela jsem v duchu a silou vůle zhasílala "hladové oko", které na mně svítilo, jako že benzínu je na dně a že už daleko nedojedem. Když se před námi objevila směrovka s nápisem Vlčí jáma, bylo mi jasné, že jsme pěkně ... v koncích. Teď už jsme mohly čekat jen nápis na způsob obcí někde u České Lípy (jsou tam za sebou Horní Dedál, Dolní Dedál a o pár kilometrů dál je Pihel). Vábení Vlčí jámy jsme ale odolaly a jak se později ukázalo, tak to bylo dobře. Po pár kilometrech se před námi jak v pohádce objevilo světýlko. Nebyla to ale perníková chaloupka se zlou ježibabou, ale benzínka, která byla otevřená, měli tam levný benzín a ještě hodnou a ochotnou paní pumpařku, která nám přesně a jasně popsala cestu na kýžené Poděbrady. Celé cesta nám trvala skoro hodinu a tři čtvrtě (za normálních okolností by to bylo slabých 45 minut). Je to poučení pro příště - radši trochu zajížďka po přehledné cestě než noční bojovka kdesi v neznámu.
PS.: Celá akce měla dva malé dozvuky. Tátu s kapelou cestou taky chytil pořádný ceďák, takže dorazili asi na místo určení pozdě. A protože na místě bylo taky po dešti a pódiu byly velké louže, jejich vystoupení bylo zrušeno. Takže celých těch 180 km přes republiku jeli zbytečně. Naštěstí jim pořadatel zaplatil už dopředu, takže škodný nebyli. Nejhůř to odnesla Klárka, která v Sobotce chytla nějakýho střevního bacila a ceé nedělní dopoledne blila jak Alík.
Prostě velmi povedený výlet !
Author: máma Elka 11:23 [Permalink]
Maxipes Fík v praxi
Že se naše holky v životě neztratí, to vím už dlouho. Ale Kristýnka mně nedávno přesvědčila o tom, že by ani hladem netrpěla, kdybych nebyla na blízku.
Byly jsme venku a holky, že mají žízeň. Vešly jsme do cukrárny, okolo které jsme právě šly. Domlouvala jsem se s prodavačkou, co chceme a když jsem skončila a podávala jsem Kristýně její pití, koukám jako blázen. To dítě má v ruce kornoutek zmrzliny, který jsem jí ale nekoupila.
"Kde jsi to vzala ?" ptám se jí. Slečna za pultem se zmrzlinou trochu zesinala a za chvíli mi stručně zopakovala rozhovor, který se mezí ní a naší mrňavkou odehrál.
Kristýna:" Já bysem chtěla zmrzlinu."
Prodavačka:" A jakou ?"
"Tuhle" Kristýna ukázala na jednu vaničku s tou mraženou dobrotou. Prodavačka jí nabrala do kornoutu a naše malá podnikavka prý ještě poděkovala.
Nepřipomíná vám to něco ? " ... Maminko, ten pes umí mluvit. Toho se musí využít. Bude chodit nakupovat ...". "Dobrý den, prosil bych jedno pivo..." Maxipes Fík, jak když ho vyšije. Ta slečna do následného omdlení taky neměla daleko.
Author: máma Elka 09:59 [Permalink]
Naše hity
Holky nejen pěkně mluví, ale i se zpěvěm na tom nejsou nijak špatně. Jasně že znají klasické dětské písničky, jako Skákal pes, Šla Nanynka do zelí (u našich holek chodí do zelí místo Nanynky maminka nebo taky babička), Já mám koně, vraný koně (i když "naše zpěvačky" ty koně asi někde ukradly, protože zpívají, že jsou "braný") a podobně. Jednou z oblíbených písniček je známá Trpasličí svatba ("V lese, v lese, na jehličí, koná se svatba trpasličí"), kterou přezpívají celou. Naše děti jsou ale taky nespíš nejmladší fanynky kapely, se kterou jejich táta hraje, tady skupiny ABBA World Revival. Jak už název napovídá, tenhle band hraje písničky kdysi velmi populární švédské čtveřice. Kristýnce a Klárce ovšem nestačí jejich písničky jen poslouchat, oni si je i prozpěvují. Ale poněkud svéráznou řečí, takže z toho lezou zajímavé věci. Mají několik oblíbených hitů - Mami, Mami, Mami (v originále Money, money, money - čti many, many, many), Dencink klín (orig.Dancing Queen - čti dencink kvín) a nejoblíbenější je Gimi gimi jáma čuminaj (orig. Gimme, Gimme a man after midnight - čti gimi, gimi e men aftrmidnajt). Když to jednou začaly zpívat před kapelníkem výše zmíněného bandu, tak ten začal vážně uvažovat založení skupiny ABBA World Revival junior.
PS.: Ne bych si myslela, že nikdo neumíte anglicky, ale pro ty, kdo jsou s týmhle jazykem na štíru, jsem radši přidala přepis toho, jak se ty anglický výrazy čtou.
Author: máma Elka 10:31 [Permalink]
Co slovo, to perla
Naše princezny se v poslední době pěkně rozjely co se týče mluvení. Nejen že na Kristýnce už dlouho není poznat, že jí ty "tři prstíky" budou až v prosinci (mluví stejně dobře jako Klárka, často i líp), ale hodně oposlouchávají a opakují to, co někde slyší. A jako by to nestačilo, občas pronesou něco, co nás položí na lopatky jak nějakého boxera. Jen s tím rozdílem, že my se skládáme smíchy. Tady je několik ukázek.
Uši maji naše holky opravdu bystré. Klárka mi to nedávno dostatečně dokázala. Pila něco ze skleničky a jako slušně vychované dítě - nevím, kdo jí tak vychoval ;-)) - se zeptala: "Maminko, chceš napít ?" Když jsem jí řekla, že ne, s šibalským výrazem podotkla: "Hmm, tak si trhni nohou !"
Holky byly s tátou na zkoušce (pro ty, co si to už nepamatujou, Honza jezdí jako zvukař s kapelou ABBA World Revival) a když se vrátily, tak mi o překot obě vyprávěly, jak se jim tam líbilo, jak tancovaly a jak je "strejdové" nechali hrát na nástroje. A že tam byl jeden nástroj, který dělá velký rámus. Když jsem se Kristýnky zeptala, jak se ten nástroj jmenuje, chvíli se zamyslela a pak prohlásila:" Přece bubeník !"
Julie si s našimi malými slečnami v ničem nezadá. Když se sejdou všechny tři, třeba na chalupě, tak to je teprve to pravé rodeo. Nedávno si půjčily koště. Nejdřív s ním mávaly, tancovaly a nakonec si na něj sedly. Obkročmo jako opravdové čarodejnice. Jen to mělo malou chybičku - seděly obráceně. Tedy ne hlavou dolů, ale "pohonnou jednotku" (štětiny) měly před sebou. Děda je upozornil, že sedí špatně. Julie na to ale měla hned vysvětlení: "My couváme."
Ještě jedna hudební. Jednou večer jsme pustili televizi, jako že tam budou zprávy. Ale už jsme je propásli, právě začínala soutěž Česko hledá Superstar. Klárka zajásala: "Mami, hele, Superstar." Začala jsem se smát a Honza se chytal za hlavu, že už tak malá a už zná tuhle soutěž. Klárka to ovšem vyšperkovala sdělením: "No to nesmějte, to byste měli znát !"
Tak zase příště.
P.S.: A přátelé, tyhle příběhy jsou pravdivé. Nic z toho není vybájeno bujnou fantazií pisatele.
Author: máma Elka 20:22 [Permalink]
Malý souhrn
Vážení přátelé ... Ano ! Tedy ne. Tedy ne jako že jsme se nikde neztratili, nespadli jsme do "rejže" nebo nás nesnědli medvědi (malá ukázka ze současných výrazů našich holčiček).
Po strašně dlouhé době jsme tu zase s povídáním o tom, co se u nás děje. Ono se totiž nějakou dobu nic moc zajímavýho nedělo a bylo to všechno pořás stejný - Klárka ve školce, Kristýnka někdy ve školce, někdy doma a táta ... no někdy mám pocit, že ho za chvíli budu muset dětem představit, protože si ho nebudou pamatovat. Proč to ? No protože náš taťka byl, je a bude skoro pořád v práci. Chudák. Takže nebyl důvod něco psát, jelikož nebylo o čem. Poslední dobou se toho zase nasbíralo dost, takže to tu s vámi zase pěkně roztočíme, drahouškové!!
Na rozjezd si dáme malé shrnutí, co je u nás nového. Kristýnka se po dlouhém boji konečně nepočůrává do postele, s dudlíkem se taky z velké části rozloučila (tedy kromě toho, když spí odpoledne a to jen doma), i když to byl a pořád ještě souboj ducha s hmotou. Kristýnka je totiž šídlo neposedné a když se jí řekne, že má ležet a zkusit usnout, tak to většinou vypadá tak, jako by jí člověk řekl úplný opak. Většinou to začne radostným skákáním po posteli. Když je polapena a násilím vtlačena pod peřinu, po nastalé tmě by si dětí neznalý dospělý myslel, že už bude klid. Ale chyba lávky. Pokračování na sebe nenechá dlouho čekat. Všichni to asi známe - zavržou dveře a ve škvírce se objeví nejdřív noha nebo taky nos a pak postupně celé dítě, které s nevinným výrazem říká, že chce jít čůrat. No kdo by mu to zakázal. Pak ještě přijde pohádka o h ... o tom druhém "vyměšovacím procesu" (někdy nám připadá, že si to schválně šetří, aby pak nedostala vynadáno, že si vymýšlí) a populární příběh o napití. Když je tohle všechno vyčerpáno, nastupuje srdceryvné skučení a dušování se, že "... mně bolí bříško, noha ..." nebo cokoliv jiného. V případě, že ani tělesné bolesti nás neobměkčí, tak se většinou objeví imaginární strašidlo, hlučná motorka nebo štěkající hafan. Délka celého představení může být libovolně dlouhá, záleží na vytvalosti dítěte a trpělivosti rodičů. Většinou to trvá tak půl hodiny, rekordem bylo zdržování a vymýšlení s trváním přes 3 hodiny (dvanáctá hodina odbila, Kristýnka ještě svítila ... totiž nespala). Ale na její obranu musím říct, že už se to poslední dobou hodně zlepšuje, často to zůstane jen u jedné návštěvy té nejmenší místnosti v bytě.
No a protože toho bude víc, tak to budem dávkovat po částech. Že abyste se měli na co těšit.
P.S.: Pro ty, co čekají na další historické Úpské album - bude, nebojte se, jen se nám trochu pokaňkal scaner, takže to nemám čím dostat do elektronické podoby. Na opravě se pracuje, takže fotky budou co nevidět.
Author: máma Elka 19:18 [Permalink]