Schovaný rozum
Nedávno jsem absolvoval pravidelnou návštěvu jednoho z mála druhů lékařů, na které si člověk může otevřít "hubu", aniž by mu následně hrozilo vláčení po soudech.
Naše paní zubní lékařka je moc milá, pořád se usmívá a kdysi se jí povedlo neuvěřitelné - zbavit mně strachu z MUDrů jejího oboru. Mimochodem, můj táta z legrace říká, že kdyby nebylo naší rodiny, tak se její ordinace může zavřít pro nedostatek pacošů. Kromě nás čtyř Šafaříků a Šafařic na ní cení zuby taky moji rodiče, Klimešovic rodinka (jasně, že ne všichni, to už by tam měla nával, jen Bláňa a spol.) a babička s dědou jí taky hojně navštěvovali.
Pohodlně jsem se uvelebila do křesla a paní doktorka mně povozila párkrát nahoru a dolů. Tím ale veškeré příjemnosti skončily.
"Tak si hezky otevřete", povídá zubařka a zkoumavě se zahleděla do mojí dokořán otevřené papuly. Za chvíli jí ale její věčný úsměv poněkud opustil. Podle jejího výrazu jsem s obavami očekávala zprávu ve stylu jako že už nemá cenu to udržovat, že to všechno vymlátí a začneme znova na druhé straně hlavy.
"Tahle osmička nám trochu zlobí, co" otázala se spíš v řečnické rovině a hákem mi píchla kamsi dozadu do dásně.
"Huhuhuhehehuhe ..." co jiného jsem jí mohla odpovědět, když jsem v puse měla její ruce ještě k tomu s nějakými nástroji.
"Tak vás pošleme na rentgen a pak se uvidí". Snad tam bude něco příznivého, pomyslela jsem si poté, co mně sestřička vyšoupla z ordinace s papírkem v ruce a s ne moc jasným popisem trasy, kde že toho zubního "fotografa" najdu.
Po chvíli bloudění se mi konečně povedlo najít ty správné dveře. Ťuk´tuk na dveře, doufám, že nevyleze nějaká ježibaba.
Přísná laborantka se spíš podobala bachařce. "Sundejte si řetízky a náušnice a pak chvíli počkejte" nařídila a změřila si mně takovým pohledem, že jsem se začala domnívat, že žádný přístroj nepotřebuje a rentgen dělá ona sama svým pohledem.
Kupodivu vevnitř se tyčil přístroj, který jako rentgen podle mně rozhodně nevypadal. Laborantka mně k němu přistrčila, pod hlavu mi natlačila podpěru a do pusy mi vrazila konec čehosi, co vypadalo jako něco mezi hokejistickým chráničem "ozubení" a základem na zuby typu vyndavací a zastamdací. Kolik lidí přede mnou to už mělo v puse ... na to jsem se radši neodvažovala myslet.
"A nehýbat" zavelela a odešla vedle. Přístroj zabzučel, jeho vrchní část mně párkrát obkroužila hlavu zepředu. Pak prý že si mám počkat venku a odvelela mně za dveře.
Při pohledu na výsledný obrázek mého vyceněného chrupu i moje zcela stomatologicky laické oko vidělo, že jeden z dolních moudráků si nějak popletl směr a vehementně se snaží vrtat tunel do svého souseda s číslem 7. Jakobych slyšela vzdálené řinčení a chrastění skalpelů, dlát a kladívek.
Paní zubařka se dlouze zahleděla na smíneček. K mému i jejímu překvapení zjistila, že zuby osmičky nemám jenom dvě, jak jsme si všichni mysleli, ale všechny čtyři. Nad tím popletou tunelářem vyslovila jasný ortel, že musí ven. A ty ostatní asi taky. Nesměle jsem se zeptala, jestli těm zbylým nedáme ještě šanci, že třeba vylezou samy. Zkoumavým pohledem a přímým dotazem na můj věk jsem jasně pochopila, že paní doktorka je asi toho názoru, že ve svých letech bych už měla mít rozum, tedy moudrost. A jestli jsem doteď ten rozum nedostala, tak už je to marný čekání a ta nedozrálá moudrost (jasně že ta zubní) už to nevytrhne. A že mi je vytrhne, zněl jasný ortel. Říkala jsme si, jak chce vytrhávat něco, co ani nevykukuje a není to tím pádem za co chytit. Paní doktorka mi nabídla dva zůsoby "výkonu trestu" - budˇ mi je budou její kolegové "zubořezači" dobývat postupně nebo všechny najednou, to ale pod narkózou (nejspíš dřevěnou :-) ). Narkózovou verzi jsem hned odmítla. Takže jsem zase dostala papírek a šla hledat ordinaci zubního "vylamovače", že aby mi řekl, kdy že mi bude kutat v puse.
Pan "stomatochirurg" byl ten den nejspíš v dobré náladě (nebo byl trochu sadista od nátury). Nejdřív na mně do široka vycenil svůj chrup (asi abych věděla, že kovářova kobyla nechodí bosa) a vesele se juknul na obrázek.
"No jo, tak to je jasná situace. Nebudeme to zdržovat, tak se hezky posaďte a uděláme to rovnou." povídá se šibalským úsměvem. A aby toho nebylo málo, ještě to dovršil sdělením, že jsem taková statečná a že mi to snad ani nebude umrtvovat.
Urychleně jsem začala hledat, kde nechal tesař díru, vlastně kliku. Pan doktor se ale začal chechtat a hned mně uklidnil, že to byla jen legrace. Je vidět, že nejsem zubař, protože téhle legraci jsem se nějak nesmála. Nakonec mi popřál hezké prázdniny a v září se mám dostavil a že mi tu krtkující stoličku vyndá. A bezbolestně. No táááááááááááákhle jsem si oddechla.
Jojo, s takovým schovaným rozumem, teda moudrostí, to je vám starostí.
Author: Elka 10:08 [Permalink]
Lízám, lízáš, lízáme
Lízají se lízátka, lízá se zmrzlina, zvířata lízají sůl. No a ti, co jsou líni jezdit pěškobusem, drandit na „bicáklech“ nebo mačkat se v prostředcích MHD, tak ti lízají … auta.Spravně bych měla napsat leasují. Teď už nejspíš i ti, na kterých zákonní zástupci nešetřili a pořídili jim delší vedení pochopili, o čem že to asi dneska bude.
Než se na mně usmálo štěstí (tentokrát je řeč o tom pracovním čili zaměstnaneckém) v podobě současné práce, žila jsem v laickém domění, že „lízink“ je o autech na osoby. Možná by mně třeba napadla i vozítka na těžší tonáž než lidičky. Já bláhová, to jsem se ale pletla. Postupem času jsem se dostala k firemní „hitparádě kuriozit“ a ke svému úžasu jsem zjistila, že „líznout“ se dá opravdu skoro cokoliv.
Jako první mně pobavilo, že pronajímáme ještěrky. Ale ne ty plazy, co jsou třeba v Tróji, myslím takové to rejdítko, co samo jezdí po zemi a věci přitom vytahuje „až do oblohy“, jak by řekly naše děti. Vlastně co je na tom, ještěrka nebo „medvěd“ (my ale opravdu nezásobujeme zoologickou ;-) ), obojí to jezdí, po zemi a na pneumatikách, tak to k nám patří. V hitparádě páté místo.
Jestli vám to připadá málo, tak přitvrdím. Ježdění dopředu, dozadu, doleva, doprava … a co takhle nahoru a dolů, to by nešlo ? Na bramborovém místě skončil opravdu výtah. Pro lidi, pro cihly, přeprava jako přeprava, výtah taky nalízneme.
U pohybu nahoru dolů ještě chvíli zůstaneme. Teď si přijdou trochu na své ti, co mají rádi hádanky. Sedí se v tom (pohodlně, ale kvůli tomu se do toho nesedá), jezdí se na tom nahoru a dolů (jen trochu a pomalu) a poblíž je takové malé, ale málokým oblíbené zařízení, které dělá „vvvvvzzzzzzzzzzzzzzzz ......“, až toho jdou zimomrjavky po zádech. Kdo už uhodl, tak se diví. A ostatním prozradím, že na nejnižší místo na bedně dosedlo … zubařské křeslo.
Komu už to připadá dost uhozené, ruku nahoru. Nebojte, budou ještě větší "hlavouvrtiče" a "vyvalkukadláky".
Předmět na krásném druhém místě vůbec nepotřeboval silnici ani kolečka. Zájemce je od zajímat se. Tenhle měl velký zájem o smlouvičku na vzducholoď. Co na tom, že byla reklamní, hrabě Zeppelin by u nás jako klient byl taky spokojený. Sešlo z toho jen proto, že by to asi nešlo povinně naručit. Škoda.
Před vyhlášením vítěze vás ještě trochu napnu. Na soutěžích se občas udělují zvláštní ceny poroty. Ani naše hitparáda nezůstane stranou. Čestné uznání získává stroj, který má sice pneumatiky (i když jen dvě), ale používá je jen málo. Silnice jsou pro něj přízemní záležitost (doslova), radši kopne do vrtule a dívá se na všechno z ptačí perspektivy. Můžete si říct, co je na tom kuriózního. Dopravní prostředek to je (rozhodně víc než „mučící“ sedolehadlo pánů MUDr.ů zubovrtačů). A takové letadlo je drahá věc, málokdo má tak veliké prasátko, které by rozbil a vysolil nám v pokladně pár miliónků ručka čistá. Proč si to nenechat zacvakat od někoho prachatějšího. A co byste řekli tomu, že o nalíznutí jednoho ultralehkého letadýlka měl ultravelký a ultravážný zájem jeden nejmenovaný vysoký duchovní (vysoký byl hlavně svou funkcí, jeho člověčí vyrostlost do vejšky agentury neuvádějí) z jedné rovněž nejmenované církevní obce. Kdoví, jestli se chtěl nejen duchovně, ale i fyzicky povznést nad to lidské hemžení nebo jestli se chystal normálně šmírovat svého „nejvyššího šéfa“.
Ovšem to je všechno málo na našeho vítěze. Začíná to opravdu nenápadně, normálně až všedně. Autíčko, trochu větší, na silnice, ale hlavně do terénu. Nic neobyčejného. Ovšem budoucí páníček vozítka měl buď totálně zelenej khaki mozek nebo to byl naprostý nepřítel zbraní. Prý co kdyby těm nejvrchnějším světovým pánům armádníkům už nestačilo si na vojáčky jen hrát, řekli by „tři“ a začali by se mydlit na ostro, tedy na válečno. Naprosto vážně se vyptával, co by se s jeho plechovým miláčkem stalo, jestli by mu ho náhodou nechtěli sebrat, aby snad nesloužilo jako tank nebo tak něco. K dovržení všeho se zajímal, jestli by se dalo jeho drandítko jako pojistit proti postřelení nebo úplnému padnutí za vlast při té vojně. Teprve když byl dostatečně ujištěn, že všichni budujeme tu naší vlast tak usilovně, aby světový mír byl děsně silnej (až ho potkáte, mírové svaly vzor Schwarzenegger určitě nepřehlédnete), pustil válečnou pojistku z hlavy.
Jak ten Ferda mravenec, práce, totiž „lízing“ všeho druhu, zázraky na počkání, nemožné do tři dnů.
Author: Elka 10:06 [Permalink]