Schovaný rozum 2
Moje předprázdninová návštěva u pána v bílem plášti, který se šťourá lidem v h ... ústech, měla pochopitelně svoje pokračování. Jak praví klasik, co peklo, v tomhle případě doktor, jednou schvátí, to už nikdy nenavrátí.
Trochu roztřesená jsem se dostavila ve sjednaný termín k provedení krátkého procesu s mojí popletenou osmičkou vpravo dole. Pan doktor si spokojeně zamnul ruce, nejspíš se těšil, že si zase pěkně zatrhá. Přece jen takový saďour nebyl, takže mi nejdřív bodnul dvě injekce, abych jako nic necítila. Když se ale chopil skalpelu a začal s tou řezničinou, divil se, že vydávám nějaké poněkud nesouhlasné zvuky. Usoudil, že ty dvě píchnuté zmrtvolňovačky asi nejsou dost a tak ještě dvě pigára přidal. Po nějaké době jsem mu byla docela vděčná, že to udělal. On sám se sice nejspíš domníval, že to bude záležitost na chvíli. To ale bohužel neznal moje kousací nástroje. Ten umíněný zoubek si asi řekl, že když už jsme mu nedali šanci vyrůst a rozvinout se v celé své kráse (nejspíš se houby staral, že nabral trochu špatný kurz svého růstu), tak že nás ještě pěkně potrápí. Nastal souboj ducha s hmotou. Páně doktorovo čelo se zvolna rosilo kapkami potu, moje spodní čelist byla velmi blízka totálnímu vylomení z pantu, ale zub držel. Po urputném skoro dvacetiminutovém boji se nakonec dobrá věc podařila, věrná láska ... aha, to sem nepatří. Stříbřité kleštičky vítězoslavně třímaly svého protivníka a já jsem s úlevou mohla vyplnit sestřiččin povel k vypláchnutí si "místa souboje".
Spokojeně jsem opustila ordinaci se zubem v kapse a s uspokojivým pocitem, že to mám zdárně za sebou. Sice jsem si s sebou odnášela ještě jeden méně příjemný pocit - někdo mi do pravé půlky tváře udělal něco jako kráter a získanou "hmotu" si půjčil či něco podobného. Zdárně jsem se odvezla domů a pak už jsem jen čekala, co se bude dít. No děly se věci. Nějací zdatní permoníci nebo co si v té jámě udělali tréningový tábor a cvičili se tam v dobývání a těžbě pokladů. Postupně jsem vystřídala celý obsah mrazáku a poctivě se ládovala pilulema v naději, že to soustředění s krumpáčema, co se mi odehrávalo v puse, bude trochu mírnější. Bohužel můj zažívací trakt po dvou dnech usoudil, že další pilule už nechce ani viděl. A nějaký epirudál na horní polovinu těla nikdo zatím nevymyslel.
Naštěstí se to postupně uklidnilo a tak jsem se v klidu vydala na vyndání té protivné nitě, co se mi starala o to, aby díra nebyla díra. Pan lékař prohlásil, že nám to pěkně srůstá, ale nějak pomalu. A aby to srůstalo ještě pomaleji, začal mi v puse šťourat zmenšenou verzí ruky kapitána Hooka. Já blbec, nadávám si, že jsem tu pusu vůbec otvírala. Nakonec mi do díry místo té staré nitě byly nacpány jakési cancoury barvy mědi a chuti značně hnusné a že je to všechno.
Příroda je naštěstí mocná a nakonec si poradila i s mojí dírou. Ale běda tomu, kdo by mně ještě někdy nutil, abych si nechala tahat nějaký kus svého ozubení. Leda procedurou čáry máry fuk a neposlušný zoubek by s hlasitým "plop" nenávratně zmizel.
PS.: Po nějaké době Kristýnka našla krabičku, které pěkně chtastila. A nebyla by to naše slečna velezvědavá, aby se nekoukla dovnitř.
"Hele, mami, našla jsem tvůj zub. Víš co, já ti ho dám pod polštář a ona si pro něj přiletí zoubková víla."
Chudák to okřídlené čarovné stvoření, to by se asi pěkně pronesla.
Author: Elka 16:34 [Permalink]