Návrat Limonádového Joa
Nedávno byl Honza s holkama v pizzerii. U vedlejšího stolu seděla skupinka slováků. Během čekání na baštu Kristýna pochopitelně nevydržela sedět a musela dávat průchod svým "raráškům". Jako vhodnou zábavu si nakonec našla "lítačky", tedy dvířka, která jakoby dříve patřila do nějakého saloonu na divokém západě. Prolítávala jimi tam a zpátky a tam a zpátky, pořád dokola. Asi pak začala myslet, že je v místě původu lítaček. Když totiž ti moji miláčci opouštěli restauraci, Kristýna se ještě zastavila uprostřed těch lítacích dvířek, kovbojsky tvrdým pohledem se podívala na bratry slováky a prohlásila: "Tak čau, padouši !"
O návratu se zákonem už se nějak nezmínila.
Author: Máma Elka 10:59 [Permalink]
Jak jsem potkala sovy
Ještě jedna od moře.
To jsem se jednou ráno vracela z jídelny a koukám, že pod jednou palmou skupinky lidí něco okukuje, dokonce i parkrát cvakl fotoaparát. Zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat. Koukám jako blázen, u paty stromu se krčí dvě malé sovičky, ještě ochmýřené a neschopné samostatné chůze, natož létání. Pro místní kočky by to byla bezva lahůdka.
Popadl mně trochu vztek, že lidi na ně jen šišlají, fotí si je, ale nemají se k tomu jim nějak pomoc. Začala jsem v místní recepci žhavit telefon na policii, velvyslanectví, konzuláty, ale žádná koudná odezva. Až jsem se provolala na sézonní konzulát ve městě Rijeka. Tamní paní konzulka pak obvolala skoro půlku Chorvatska, zoologické zahrady, ochránce zvířat, veterináře a když se ani tyhle instituce neměli k nějaké činnosti, byla odhodlaná zbubnovat i místní noviny a televizi. Na to nakonec nedošlo. Po celodenním marném volání jsme konečně uspěly u veterináře, který sídlil v nedalekém městečku. Pak nám řekl, že si je vezme až ráno, že je teď na konferenci v jednom hotelu. Ten hotel byl v našem letovisku a bydlela v něm část naší dámské skupiny. Připadala jsem si jak ten Sysifos. Nakonec to dorazil tím, že ty sovy máme dát zatím jednomu pánovi, který už jich několik odchoval. Ten pán dělal vedoucího jídelny, kam jsme chodili na baštu. V tu chvíli jsem plně chápala pocity postav ze Saturnina, když po náročné výpravě za potravou přišli k řece, přes kterou se klenul úplně nový most. Hřálo mně ale pomyšlení, že jsem se nedala odradit neúspěchy a laxnostní místních úřadů a spolků a záchranu krásných ptáků, které jsme určili jako puštíky, jsme dotáhli do konce.
Author: Máma Elka 15:46 [Permalink]
Nikdy není pozdě - malé zamyšlení
Tak přidávám ozvěny dění z pobytu u moře.
Jak jsem se tak krásně cachtala v teplém Jadranu, uviděla jsem kluka, jak se potápí. Z moře vyčuhoval jen čnorchl, občas plyvající vodu jak velryba a šešulka vlasů. Chlapec nerušeně a dlouho pozoroval hemžení pod hladinou. Jaké bylo moje překvapení, když se pak z vody nevynořil jinoch sotva desetiletý, ale dáma notně šedivých vlasů s poctivými šesti křížky věku na hřbetě. Ještě j tomu se tvářila, jako že její vrstevnice podobné činnosti provozují naprosto běžně.
K tomuto zážitku se váže další drobná příhoda. Pozorovala jsem, jak u břehu učila matka svou dceru plavat. To by samo o sobě nebylo nic divného, až na to, že matka učitelka byla podobného věku jako potápěčka veteránka a dceři bylo dobrý 50.
Z toho tedy plyne poučení, že nikdy není pozdě se něco začít učit. A taky by nám to mělo připomenout, že by nám v jakékoliv činnosti neměl brát počet svíček na dortu nebo to, že už nám nějaká lidská mláďata říkají "mami, tati" nebo dokonce "babi,dědo".
Naše spontánnost by se ovšem neměla zvrtnout v to, že budeme oděni bederní rouškou či oděny pouze v lehounkou tuniku tancovat v pravé poledne pod sochou sv. Václava rituální tance praselních domorodců. Náhodný kolemjdoucí by si to asi vysvětlili, že tančíme tanec jiného svatého, tedy sv. Víta nebo že máme úpal. Pánové od docenta Chocholouška by tam pak nejspíš byli cobydup. Bez ohledu na to, že je toto úsloví překladatelský oříšek.
Author: Máma Elka 15:27 [Permalink]