Nový člen rodiny 2
Sotva vymyslely jméno, jejich radost najednou pohasla.
„Ale co se stane se škodovkou ?“ ptaly se naléhavě.
„No, nejdřív jí odvezeme do čistírny pořádně jí nechat vyprat a nablýskat. A pak se na ní přijde podívat jeden pán, který si jí chce koupit.“
Po skončení předváděcí jízdy jsme se dali do stěhování věcí ze škodovky do Bertíka. Kdyby vás náhodou zajímalo, co dělaly naše princezny, tak prováděly naprosto dojemnou hereckou etudu. Stály u škodovky a špitaly jí: „Chuderko naše malá, ty jsi naše hodný a poslušný autíčko. To víš, jsi na nás už trošičku malá. Ale neboj se, dostaneš novýho hodnýho páníčka.“ Doják jak vystřiženej z hollywoodskýho trháku. A i když to bylo srandovní, bylo to i trochu smutné. Vždyť ta naše škodovečka nás vždycky všude spolehlivě dovezla, třeba do Chorvatska a zpátky, do zasněžených hor na letních gumách, na teepee tábory naložená až po střechu. A to všechno bez problémů. Když nepočítám nějaký ten upadlý „vejfuk“.
To spíš my jsme jí trápili a zlobili. Nešetrné řazení, týrání motoru, nečekané brzdění a následně nechtěné návštěvy aut za námi v jejím kufru. A v neposlední řadě příhody myčka a zloděj u garáží, které už jsou myslím už tak profláknuté, že si na ně musí chtě nechtě vzpomenout každý. Kdyby snad přece náhodou někdo tyhle notně fousaté historky neznal, tak jen v krátkosti.
Příhoda myčka je o tom, kterak jsem se den před svatbou vřítila do automyčky, hnána touhou po lesknoucím se opentleném vozidle. Až v myčce jsem s hrůzou zjistila, že dveře od kufru v poloze otevřeno nejsou v téhle situaci to pravé ořechové. Ještě teď mi přeběhne mráz po zádech při vzpomínce na to, jak jsem v myčce poskakovala kolem auta a uhýbala před rozzuřenými kartáči, a to celé se 4-měsíčním mimčo-bubnem. Nedoporučuji.Sotva vymyslely jméno, jejich radost najednou pohasla.
„Ale co se stane se škodovkou ?“ ptaly se naléhavě.
„No, nejdřív jí odvezeme do čistírny pořádně jí nechat vyprat a nablýskat. A pak se na ní přijde podívat jeden pán, který si jí chce koupit.“
Po skončení předváděcí jízdy jsme se dali do stěhování věcí ze škodovky do Bertíka. Kdyby vás náhodou zajímalo, co dělaly naše princezny, tak prováděly naprosto dojemnou hereckou etudu. Stály u škodovky a špitaly jí: „Chuderko naše malá, ty jsi naše hodný a poslušný autíčko. To víš, jsi na nás už trošičku malá. Ale neboj se, dostaneš novýho hodnýho páníčka.“ Doják jak vystřiženej z hollywoodskýho trháku. A i když to bylo srandovní, bylo to i trochu smutné. Vždyť ta naše škodovečka nás vždycky všude spolehlivě dovezla, třeba do Chorvatska a zpátky, do zasněžených hor na letních gumách, na teepee tábory naložená až po střechu. A to všechno bez problémů. Když nepočítám nějaký ten upadlý „vejfuk“.
To spíš my jsme jí trápili a zlobili. Nešetrné řazení, týrání motoru, nečekané brzdění a následně nechtěné návštěvy aut za námi v jejím kufru. A v neposlední řadě příhody myčka a zloděj u garáží, které už jsou myslím už tak profláknuté, že si na ně musí chtě nechtě vzpomenout každý. Kdyby snad přece náhodou někdo tyhle notně fousaté historky neznal, tak jen v krátkosti.
Příhoda myčka je o tom, kterak jsem se den před svatbou vřítila do automyčky, hnána touhou po lesknoucím se opentleném vozidle. Až v myčce jsem s hrůzou zjistila, že dveře od kufru v poloze otevřeno nejsou v téhle situaci to pravé ořechové. Ještě teď mi přeběhne mráz po zádech při vzpomínce na to, jak jsem v myčce poskakovala kolem auta a uhýbala před rozzuřenými kartáči, a to celé se 4-měsíčním mimčo-bubnem. Nedoporučuji.
Příhoda zloděj u garáží je o vloupání do auta (v tom jsem byla naštěstí absolutně nevinně). V čase, kdy je většina slušných lidí zahrabaná do kanafasu, tak v té době "lupič" ukořistil kufřík s nářadím a 12 krabic polotučného mléka. Jeho protizákonné počínání přímo z okna policejních garáží pozoroval příslušník naší skvělé policie. Než mu ale v té jeho zelené makovici došlo, že by měl pohnout … pozadím a chytit toho lumpa, ten si mezitím bez problémů stopnul taxíka a odjel.
Dovolte malou odbočku. Tohle dobrodružství mělo pokračování, když jsem následující víkendové ráno byla nucena nasednout do pošramoceného vozidla za účelem koupě nezbytných medikamentů pro mého těžce nemocného mužíčka (chudáček, měl smrtelnou … rýmičku a kašlík). Slovo nasednout trochu neodpovídá skutečnosti, do auta jsem se musela soukat kufrem (dveře šly otevřít jen kladivem skrz okno) a můj v té době 6-měsíční nájemník v bříšku mi pro tom zdatně překážel. Při stejném způsobu „nalodění se“ do vozítka před lékárnou náhodou z nedalekého hotelu vycházela skupinka turistů Japončíků. Jejich kukadla rozšířená do evropských parametrů vidím ještě dnes a předpokládám, že v několika šikmookých rodinách se ještě dnes přehrává neuvěřitelné video z dovolené v matičce Praze. Je na něm nějaká bláznivá ženská, které její těhotnost vlezla tak na mozek, že se do auta noří dveřmi pro zavazadla.
Naše modrá holka to celou dobu trpělivě snášela a nikdy nás nevyšplouchla. Bylo a ještě pořád to je spolehlivé autíčko a všichni jí přejeme hodného páníčka.
Author: Elka 21:52 [Permalink]
Šuplíkové zásoby
Opět po delší pauze je tu další nášup příhod a příhodiček naší rodinky.
Nedávno mi jedna kolegyně z práce říkal, že nějak nemá co číst. Na jednu stranu mně to potěšilo, ale přede mnou byla vidina práce. Ale je to práce "literární" (to si troufám, co, ty moje shluky písmen považovat za literaturu). Takže jsem musela otevřít přeplněný šuplík se svými skoro samými geniálními (jak jinak) myšlenkami. Možná si říkáte, proč jsem si to škudlila v nějakém šupleti a nedávala to rovnou sem. Je to prosté, milí Watsoni. Můj dobře schovaný šuplík je dobře uložen v takové té kouli, co mi sedí na krku, aby mi do něj nepršelo. A taky diář s bločkem, ve kterém jsou v lepším případě velké části souvislého textu, ale většinou různé papírky s heslovitými výkřiky, které si poznamenávám tu v tramvaji, tu v obchodě, jednou dokonce na té nejmenší místnosti. I když jsem svoji kebuli a ty pomuchlané papírky cpala skrz počítačové dráty a harddisk sebevíc, na tyhle stránky se, světe div se, nic z toho nedostalo. Takže to pěkně všechno musím přeťukat "růčo", ach jo.
Pěkně si v tom předvánočním bláznění v klidu počtěte a já budu zase plnit šuplík.
Všechny říjnové, listopadové a prosincové příspěvky jsou poskládané z literárního špajzu.
Author: Elka 21:17 [Permalink]
Nový člen rodiny
Tak už je nás pět …
Ale klíííd, nic jsme vám nezatajili. I když je pravda, že jsme se na toho pátého člena taky docela načekali.
Tak zkuste hádat. Člověk to není, není to ani zvíře. Někdo by „ho“ za člena rodiny asi ani nepovažoval, my ale tak trochu ano. Je velký … stříbrný … mnozí z vás už asi tuší … má 4 kola … jojo, je to autíčko. No trochu větší autíčko. Jmenuje se Touran a je z rodiny „lidových vozítek“, tedy Volkswagenů. Tady na něj můžete kouknout - (klikněte sem)
Zatím je to, řečeno slovy našich princezen, auto bumbrlíček. Baštit mu opravdu chutná. Ale hned jak to bude možné, chystáme se mu důrazně vysvětlit, že ten benzín už dneska není to, co býval, že to neodpovídá zdravému papání pro autíčka. Určitě se ale bude zajímat, co jiného si má nechat dávat do břicha, aby z něj v brzku nebyl otesánek. No přece něco lehkého, nadýchaného, zkrátka plyn.
Skutečnost, že akce nové auto (tedy skoro nové, jsou mu 4 roky) se už zařizuje, jsme možná trochu z pověrčivosti nikomu z příbuzenstva neříkali. Aspoň do té doby, než byla hotová všechna papírová a jiná „šimlologie“, tedy papírování a než bylo vozítko opravdu naše. Zatím jenom půlka, kterou jsme už zaplatili. Pořád se ale nemůžeme dohodnout, která ta půlka nám říká „pane“ (motor, kufr nebo snad strana řidičova) a kterou budeme po kouskách plácat. Totiž co to plácám, splácet samozřejmě. Ale protože jsme dostali autíčko celé a ne po kouskách, tak naštěstí to není nutné vyřešit.
Nejlepší bylo, když jsme se to chystali říct dětem. Vedli jsme je ven a Honza se jich začal vyptávat, jestli vědí, že „doba je těhotná Vánocemi“, jak praví klasik a tak různě. A s každou jejich odpovědí narůstala i hlasitost jejich reakcí.
„Holky, víte, že se už blíží Vánoce“
„Jóó !“ Hlasitost 1, lidé kolem zpozorněli.
„A už se těšíte na dárky ?“
„Jóóóó !!“ Okolojdoucí starší osoba se krapátek lekla, takže jasná hlasitost 2.
„A představte si, že my jsme jeden dárek už koupili už teď.“
„Hurá, jupííí !!!“ Nedaleko venčící se psisko začalo zběsile štěkat, hlasitostí číslo 3 jsme si mohli být jistí.
„A jestlipak uhodnete, co to je ?“
Obě se začaly překřikovat jedna přes druhou. Přes králíčka, dětský počítač, psa, sourozence a koně - živý poník by prý stačil – se nakonec dohádaly správné odpovědi. A hned, že ho začnou hledat. Náhodní kolemjdoucí si zaručeně museli myslet, že vidí členy nějakého dětského auto-loupeživého gangu. Prťavky totiž chodily o parkovišti a odemykáním na dálku mířily na každé auto, které se jim líbilo. Konečně na ně jedno auto přátelsky zamrkalo světlomety. Objevitelky začaly křepčit a poskakovat, vypadalo to jako tanec nějakých pralesních domorodců po vítězné bitvě nad bělochy nebo po úspěšném lovu zásob masa na další měsíc.
„A chcete se projet ?“
„JASNĚ !!“ Ještě že autoskla vydrží i lehčí tlakově-zvukovou vlnu.
„A tatíí, jak mu budeme říkat ?“ Když jim bylo řečeno, že si můžou vybrat, hned popustily uzdu své dětské fantazie a jedno jméno střídalo druhé. Zachytila jsem akorát plecháčka a stříbrňáčka.
„Co kdyby se jmenoval Bertík ?“ ozvalo se ze zadních sedadel.
„Mně se to líbí,“ prohlásil taťka.
Bylo rozhodnuto. Po několik následujících let nás bude vozit, doufejme že bez nehod, jeho jasnost Touran Albert, familiárně Bertík.
A …. Pokračování příště.
Author: Elka 21:27 [Permalink]
