Zásoby ze šuplíčku
Někdo z Vás se možná už trochu začínal těšit, že ty moje grafomaniakální výplody už nebude muset číst. Nepotěším Vás, něco se v šuplíčku přece jen našlo. Tak si namasírujte oční svalstvo a dozvíte se, co že se u nás dálo na konci letošního teplého ledna, v době, kdy únor nebyl vůbec bílý a pole nesílila. Rovněž v březnu za kamny, kam jsme čas od času přece jen vlezli, se naše rodinné dějiny někam posunovaly. A jestli se ve škvírce za teplem sálajícími kamínky (i když máme ústřední topení) budeme vyskytovat ještě v dubnu - bubnu, to se uvidí. Ale že se něco bude dít tak jako tak, to je jasné.
Author: Elka 23:39 [Permalink]
Talent, nadání, málokdy nás zachrání
My lidi se rodíme s talentem neboli nadáním na různé věci. Kristýnce byla dán mimořádný talent na bleskové uskutečňování činů pojmenovaných podle různých zvířátek (kravičky, koníčci, prasátka – tohle je zvlášť oblíbené), popřípadě podle osob, které „sešly s rozuma“ a jejich bydliště je většinou v nějakém pěkném ústavu. Nutno podotknout, že příslušníci zvířecí říše a lidičky s pochroumaným rozoumkem jsou v tom naprosto nevinně.
Ovšem naše Piňda koná svoje vymyšlenosti naprosto vědomě a v plné příčetnosti. Dva příklady za všechny.
Minulý týden jsme se celá rodinka přesunuli do hornatější oblasti naší krásné vlasti, konkrétně do hor Orlických. Nezapomněli jsme s sebou bláhovou naději, že někdo tam nahoře zařídí aspoň trochu spadlé vody ve sněhovém skupenství, abychom s těma prkýnkama nevypadali trochu nepatřičně a aby z té miniškolky (čítající neuvěřitelných dvacet a jedno dítko ve věku od 3 měsíců do 6 let) nebylo čvachtající společenství bláteníků. Naše úpěnlivé prosby byly kupodivu vyslyšeny a ta trocha snížečku padala asi tak 36 hodin v kuse. Asi to byla celozimní zásoba, která se nějak zdržela. Veškerá přítomná aspoň trochu chodící drobotina pochopitelně mohutně jásala a nejvyšší možnou rychlostí se vrhala do stavění sněhuláků, koulování a válení se v té bílé záplavě. Vedle našeho bydlení se klikatil potůček, kterým byly prcci přitahováni jak magnetem. Kristýna ráda hází do tekoucí vody cokoliv, teď byly nevhodnější sněhové koule. S každým hodem se ale přibližovala k hranici mezi „skupenstvími“, tedy k zasněženému břehu potoka. Potvůrka sníh má, jak známo, především vlastnosti kluzké, kterých ale často a trpce litujeme. Mrňavka najednou s hrůzou zjistila, že jí nohy nezadržitelně kloužou a míří přímo do tekoucí vody, která se do teplotní oblasti vlažná pochopitelně neměla šanci došplhat. Takže za chvíli Honza přivlekl do chalupy chodící rampouch – mokrouch, který na jednom konci řval tak, že by se za to ani lev stydět nemusel, a na druhém konci připomínal vodníkův šos. Následovala pochopitelně slovní í ruční výplata, rozmrazení, odmokření a tepelná izolace několika duchnami.
Kupodivu tahle mrazivá zkušenost zůstala uložená v té malé hlavičce jako ne moc příjemná. O pár dní později si děti hráli zase u potůčku (potok je láká, potok je přitahuje) a tentokrát byla nejmocněji přitahována jiná blonďatá příbuzná, konkrétně Julča od Klimešů. Kristýna se „náhodou“ vyskytovala poblíž a kupodivu jí začala varovat v duchu páně Erbenovy Kytice – „Ach, nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero“, vlastně nechoď k potoku, sestřenice. Ale stejně jako dcera neuposlechla matčinu výstrahu, tak ani Julie na Kristýnčino nabádání k obezřetnosti nedala. A příslušné následky se ale daly, totiž dály, a hodně rychle. Zase se konal rychlý sešup do ledové vody, rampouší rychlopřesun do tepla, doprovázený láteřením, nářkem a skřípěním zubů.
Druhý bezva kousek – matlafousek Kristýna moc neodkládala. Hned na „šibací pondělí“ děti vybavené vyplácením vrbovým nástrojem prosvištěly domem, vyšlohaly skoro všechno, co mělo sukni nebo aspoň dvě nohy a koukala z toho nějaká hmotná výslužka (hlavně aby to mělo hnědou barvu a sladkou chuť, ty bílé věci se žlutým vnitřkem si taky vzaly) a pak si většinou někam zalezly a hodovaly. Ty větší ale věděly, že ve vedlejším domě by jim taky nějaká válečná kořist kápla (bydlí tam Klimešovic prarodiče a takoví dávají vždycky víc než rodiče) a hned se tam hnaly. A naše podnikavka tam svištěla taky, na odchodnou na nás ještě stačila potěšit informací: „Jdu jenom vedle na koledu, na chvilku“. Než jsme stihli cokoliv namítat, byla v trapu. Když ta inzerovaná chvilka trvala tak 20 minut, projevila naše hlava rodiny oprávněné obavy o osud naší menší ratolístky. Vyzbrojen spravedlivým hněvem, kde je ta zlobivka (krucinál) tak dlouho a vtíravým strachem, že se jí (chuderce naší malé) někde něco stalo, vydal se na pátrací misi. Brzo ale zjistil, že cíl koledování se postupně totiž rozšířil z vedlejšího domu na přilehlé okolí (přilehlost nejlépe v okruhu aspoň půl kilometru), což by nebylo tak hrozné. Horší bylo to, že svým ošacením připomínala pověstnou Královnu Koloběžku – tenký roláček, lehká sukýnka, boty sice zimní, ale nacucané rozpuštěným sněhem. Výbava typu bunda, čepice nebo snad taková zbytečnost jako punčocháče se jí asi zdála postradatelná. Nejspíš se chtěla stát nanukem na nožičkách, Eskymákem nebo aspoň nejmladším Českým otužilcem. A tak si kromě čokolády a slepičích „snesenců“ vykoledovala rýmu jak zásoba trámů na celou střechu. Jak dlouho jí tyhle následky zůstanou ve vlasaté šišce na krku, to se uvidí.
Polárníkům a otužování třikrát zdar !!
Author: Elka 23:32 [Permalink]